Kdo platí nejvyšší daně?

Kdo platí největší daně?

Karel Havlíček Borovský, Slovan 4.9.1850

H.B. Mnohý platí daně, a neví proč. Mnohý platí daně, a neví nač. Mnohý platí daně, a neví komu. Postavíme zde tedy článek o daních, o kterém doufáme, že jej snad i mnohý s pozorností přečte, který třeba ví proč, nač a komu daně platí.

Veliký rozdíl především jest mezi daní v zemích konstitučních od sněmu povolenou a dobře zúčtovanou, a mezi daní v zemích absolutních od vlády libovolně uloženou a rovněž tak libovolně spotřebovanou bez skládání účtů. V článku svém o komunismu rovnali jsme, tuším spravedlivě, takové libovolně uložené a libovolně spotřebované daně komunismu, t. j. svévolnému sahání do cizího jmění.

Daně tedy v rozumném a užitečném smyslu, jsou příplatky jednotlivých občanů na veřejné a potřebné výlohy státu. Potřebné výlohy státu nemohou však býti jiné, než bez kterých by občanům buď škoda povstala, neb z kterých patrný užitek mají. Z toho zde právě řečeného vysvítá, že malé daně nejsou vždy štěstí pro občany a že velké daně nejsou vždy neštěstí. Přijde vždy jen na to, kterak se jich užívá. Zvláštní světlo podá zde příklad ze života privátního. Kdo lacinou věc koupí, ale buď špatnou neb nepotřebnou, vydal více a uškodil si více než ten, kdo koupil za větší cenu věc dobrou a potřebnou. Jestli se tedy daně, byť i sebe menší byly, vydávají na věci pro občany nepotřebné, aneb dokonce jim škodlivé, jsou i tyto malé daně vyhozený peníz a vláda jest špatná: naopak zase milerád každý občan třeba dosti velké daně zaplatí, když vidí a přesvědčí se, že je nevydal nadarmo, nýbrž že tyto vydané daně jen jemu samému k prospěchu jsou a na jiné cestě k němu se vrací. Vláda, která upřímně a schopně k tomu pracuje, aby se živnosti občanů vždy zvelebovaly, jinak ale účty své před nikým netají, nemá nikdy zapotřebí obávati se, že by si občané na velké daně ztěžovali. Tak jako každý milerád vydá za dva korce dobré půdy jednou tolik peněz, než za jeden špatný: tak také občan pro dobrou vládu nebude litovati daní, přesvědčí-li se, že je nadarmo nedává, nýbrž že z nich zase on sám užitek míti musí.

V každém ohledu jest ale nejhůř platiti za špatnou vládu veliké daně, tak jako jest nejhůř koupiti draze jankovitého koně!

Při daních se tedy hlavně na to hleděti musí, k čemu jsou a kterak se jich užívá: avšak též i druhá věc nesmí se opomenout, totiž kterak se tyto potřebné daně vybírají. Ku př. vláda potřebuje na jistou věc tři miliony zl. stř. a nikdo neupírá, že by jich zapotřebí bylo a že věc, která se jimi zařídí, pro národ skutečně užitečná bude. Jedná se tedy o to, kterak tyto 3 miliony vybrati. Dejme tomu, že by vláda přišla na způsob takový, kdežto by se zas asi dva miliony výloh způsobilo, než by ty tři pohromadě byly, to jest, že by útrata za vybírání těch 3 mil. (čili výběrné) dělala 2 miliony! Kdož tedy tyto dva miliony výběrného zaplatí? Zase národ, a místo 3 potřebných milionů musí dáti 5 milionů daně. Z toho tedy vysvítá, že se při daních hlavně na to hleděti musí, aby výběrné (to jest útrata za vybírání) bylo co možná nejmenší.

S ohledem na způsob rozvržení a vybírání dělí se obyčejně daně na direktní (přímé) a indirektní (nepřímé). U nás v Rakousích počítají se k přímým daním: daň gruntovní, domovní, daň živnostní (Erwerbsteuer) atd., nyní též nově zavedená daň z příjmů. Vůbec se nazývají přímými čili direktními daněmi ty, které odvádí zrovna bezprostředně ten, kdo je státu platí; kdežto naopak indirektní čili nepřímou odvádí někdo jiný za jiné osoby, které vlastně tuto daň státu platí. K indirektním daním se v Rakousích počítají akcis, clo, solní a tabáční regál, kolky, taxy, lotto, poštovní výnos, mýta atd. Ku příkladu sládek, jenž z každého sudu piva státu určenou daň odvádí, neplatí tuto daň sám, nýbrž platí ji ti, kteří pivo pijí, proto že sládek daň k ostatním výlohám svým připočte a to pivo své dráž prodává.

K nynějšímu našemu rozbírání, ve kterém dle zásad demokratických zvrhnouti chceme jistý, za našich časů a zvláště v Rakousích velmi obyčejný nezpůsob, vyměřovati totiž občanům práva dle míry od nich placených direktních daní, hlavně nám na tom záležeti bude, abychom všeliké druhy daní direktních a indirektních probrali s ohledem na to, jestli tyto daně dává státu skutečně ten, kdo je odvádí, neb někdo jiný. Dychtění aristokratické připadlo totiž za našich časů, kdežto již přednosti rodu před světlem věku novějšího ustoupiti musily, zase na jiný dosti chytrácký způsob k udržení aristokratických předností, totiž na různění občanů dle velikosti direktní daně. Zdálo by se ovšem na první pohled velmi spravedlivé a slušné, aby ten, kdo více k útratám státu přispívá, také většího vlivu na vedení státních záležitostí měl, a aby tedy hlas jeho více platil než hlasy jiných. Na tomto základě utvořila nám hned naše nynější vláda novou kastu tak nazvaných nejvyšších daň platících čili 500 zlatových voličů, která sedati má v hořejší sněmovně říšské, a která má třetinu hlasů na zemském sněmu: bídný to surrogat za bývalé šlechtické privilegie! Na těch samých zásadách utvořila nám vláda dvě neb tři třídy voličů obecních, užívající velmi nestejná práva.

Všechny tyto přednosti jednotlivých občanů zakládají se na jich direktní dani: dokážeme však nade všechnu pochybnost, že direktní daň u nás v Rakousku není žádné spravedlivé měřítko důstojnosti, zásluh a tedy práv občanů.

Kdybychom skutečně chtěli nechat platit pravidlo, že se občanům v té samé míře politické práva vyměřovati mají, v jaké ku všeobecným výlohám přispívají a že tedy ten, jenžto 500 zl. stř. ročně na státní útraty platí, také několikerých práv zasluhuje, musili bychom především vyšetřiti, jestli ten, kdo nyní v Rakousích 500 zl. stř. direktní daně platí, skutečně přispívá ze svého jmění na státní výlohy 500 zl. stř., aneb jestli vůbec on platí větší daň, než ku př. jiný, kdo jen 10 zl. stř. ročně dává.

Projděme tedy všeliké druhy našich daní a pátrejme při tom, kdo je vlastně platí, to jest, kdo škodu těchto daní nese, činíce všude slušný rozdíl mezi osobou daň odvádějící a daň platící.

Vezměme za příklad sládka, jenž ročně asi 2000 zl. stř. akcisu z piva odvádí, a gruntovníka, jenž 2000 zl stř. odvádí kontribuce. Jaký jest mezi nimi rozdíl? Ani onen sládek, ani onen gruntovník nepřispívají ze svého ročně na výlohy státní po 2000 zl., nýbrž oba oni odvádějí jen státní daň, kterou ne oni sami, nýbrž ti platí, kteří pivo pijí a obilí snědí. Tak dobře jako si sládek akcis přirazí na pivě, tak dobře si gruntovník přirazí kontribuci na obilí. Kdyby sládek pivo nevařil, nebude platit daň, a kdyby gruntovník kus pole odprodal, nebude již on z něho platit, nýbrž jiný, důkaz to, že ne on, nýbrž pole daň odvádí. Kontribuce rozvrhne se tak dobře na každý korec obilí, jako na každý sud piva. Kdyby nebylo kontribuce, bylo by obilí zrovna tak lacinější (při ostatně stejných okolnostech), jako by pivo lacinější bylo bez akcisu. Gruntovník tedy jenom tolik z gruntovní daně sám opravdu platí, kolik obilí sám spotřebuje, ostatek ale jenom za jiné odvádí, to jest gruntovníku, který 2000 zl. stř. příjmů, poněvadž by, kdyby této daně nebylo, zase tak mnoho za obilí neutržil, zkrátka on neplatí 2000 zl. stř. daní, nýbrž odvádí je jen z větší části za jiné, totiž za konsumenty.

Ačkoli tedy není žádný rozdíl mezi sládkem odvádějícím ročně 2000 zl. stř. akcisu a mezi gruntovníkem, odvádějícím ročně 2000 zl. stř. kontribuce, přece patří gruntovník do třídy největší daň platící a sládek nepatří, ačkoli nepřináší gruntovník státu větší obět, nežli sládek[1].

Ještě patrněji jeví se to při dani domovní. Jest jisto, že neplatí daň domovní ten, čí dům jest, nýbrž ten, kdo v něm bydlí, a domácí pán neplatí domovní daň sám, nýbrž odvádí jen daň z obydlí od nájemníků placenou, on sám zde jen tolik daně domovní platí, kolik místností sám obývá. Zkrátka, daň domovní obsažena jest v činži nájemníků a zcela nespravedlivé jest připisovati majetníku domu zásluhy, které vlastně nesou nájemníci.

Daň živnostní (Erwerbsteuer) platí ale skutečně ten, který ji odvádí, neboť jeho daň jest stejná, má-li více nebo méně výdělku, on podává tento příspěvek ze svého čistého výnosu. Při kupcích můžeme nejlépe pozorovat co to jest platiti sám daň a odváděti daň za jiné. Kupec platí sám daň z živnosti, a odvádí pod jménem cla daně za jiné, kteří jeho zboží spotřebují. Clo kupec též odvádí státu, ale přirážky tak jako jiné útraty ku př. dovozné k ceně jeho zboží, tak jako se kontribuce přiráží k ceně obilí. Ale živnostní svou daň kupec nepřiráží k ceně zboží, tu on sám platí ze svého čistého výnosu.

Daň z příjmu nově nyní uvedená jest též taková, kterou skutečně platí ten, kdo ji odvádí, to jest on odstupuje jistou část svého čistého příjmu státu na jeho výlohy a platícímu ubude na příjmech, čímž tedy má opravdu zásluhu o stát takovou, jak mnoho platí.

Vidíme tedy, že z tak nazvaných direktních daní, jenom daně z živností a z příjmů skutečně také platí ten, kdo je odvádí, a že tedy jen vlastně z těch jemu náleží celá zásluha, kdežto naopak daň gruntovní a domovní, ten kdo ji odvádí, platí jen z malé části za sebe, ale z větší části ji odvádí jen za jiné, totiž za ty, kteří jeho obilí stráví a v domě jeho obývají, to jest jinými slovy, že jemu spravedlivě nemá se počítati celá suma za zásluhu.

Při daních, které se pod jménem indirektních zahrnují, jest ovšem mnohem patrnější, že je neplatí vždy ten, kdo je odvádí, nýbrž obyčejně ten, kdo věc daní obloženou spotřebuje.

Při dani potravní a nápojní patrně ten, kdo věci daní obtížené buď robí, neb na prodej přiváží, odvádí z nich daň ne za sebe, nýbrž jen za ty, kteří tyto potravy a nápoje spotřebují, a tito konsumenti jsou skuteční platitelé této daně, kteroužto daň již dříve odvedenou jim prodavač k ceně přiráží.

Při clech rovněž tak kupec jen odvádí daň za konsumenty svého zboží a přiráží jim daň k ceně jeho.

Něco jinak jest to v takzvaných monopolech, jako jsou u nás sůl, tabák, v Rusích také pálenka. Stát, aby lehkým a jaksi pro lid příjemným a nepozorovaným způsobem vybral hodnou část daní, prohlásí jisté zboží za monopol, to jest, že nikdo jiný kromě státu toto zboží robiti a prodávati nesmí. Všechna sůl, která se ku př. ročně u nás spotřebuje, může se asi za 3 mil. zl. stř. útrat dobyti. Stát ale nedovoluje nikomu sůl dobývat, nýbrž dobývá ji jen sám na vlastní útraty a prodá pak tu sůl kterou nákladem asi 3 mil. zl. dobyl, asi za 16 mil. zl., čímž tedy stát ročně asi 13 mil. zl. stř. vydělá, a toho výdělku k zapravení jiných státních útrat užije, na které by jinak jiné daně uložiti musil. Patrno tedy, že kdo ku př. za 10 kr soli spotřebuje, platí při tom vždy 8 kr. daní, neboť by si, kdyby nebylo toho monopolu, právě tolik soli za 2 kr. opatřiti mohl.

To samé jest s tabákem. Tabáční monopol vynáší státu ročně asi 11 mil. a útraty při tom obnášejí asi 6 mil., patrno tedy, že kdo za 3 kr. tabáku spotřebuje, vždy tím 2 kr. daní platí, což ostatně jen tak na okrouhlo jest řečeno, poněvadž čím sprostší tabák jest, tím větší daň, protože útraty za připravení jsou mnohem menší. Žádný by to ani neřekl, že některý chuďas ročně jen 8 zl. stř. daně platí, jest-li totiž, jsa silný kuřák, denně paklíček sprostého tabáku vykouří.

Ostatní indirektní daně jako kolky, taxy, lotto atd. nejsou dle výnosu svého příliš patrné.

Nyní učiníme následující uvážení[2]: Všechny příjmy očekávané na r. 1849 dělaly asi 101 mil. zl. stř. Tak nazvané indirektní daně ale dělaly v této sumě jen samy asi 60 mil. zl. stř. a jmenovitě potravní daň, clo, tabák a sůl z těchto 60 milionů zase asi 50 mil. zl. stř, z čehož vidíme, že jen tyto čtyry rubriky polovičku veškeré daně vynášejí. Veškerá direktní daň ale dělala dohromady jen asi 27 mil. zl. stř. Vidíme tedy, že celá direktní daň dělá jenom asi čtvrtou část veškerých příjmů.

Jaká jest v tom tedy spravedlnost, když se jenom na tuto čtvrtinu při vyměřování politických práv ohled béře? Kdyby kontribuenti skutečně sami ze svých čistých příjmů tolik na výlohy státní přispívali, kolik jejich kontribuce vynáší (o čem jsme však svrchu ukázali, že to pravda není), přece by teprva celá ta suma dělala jen čtvrtinu všech příjmů, a má tedy jenom tato čtvrtina užívati předností?

Chceme-li vůbec praktická práva vyměřovati podle příspěvků na výlohy státní (podle daní), musili bychom zcela jinak počítati. Nejvíce daní platí ten, který v poměru ke svým čistým příjmům nejvíce na stát přispívá. Tu se ale obrátí váha zcela na jinou stranu, a jsem přesvědčen, že větší části našeho čtenářstva ani nenapadlo nikdy vypočítati si, kolik asi platí chudý člověk daně. Vezměme na př. obyčejného ženatého řemeslníka, asi tak tesaře, neb zedníka. Dejme tomu, (ani pravda není), že by ročně 150 zl. stř., denně 30 kr. vydělal.

Tento člověk potřebuje pro svou rodinu ročně asi půl centu soli (libru na týden, ještě málo počítáno) platí tedy jen solní daně asi …….. 3 zl. 20 kr. stř.

Kdyby potřeboval ročně jen sud piva, to jest denně jen asi půl pinty, platí daně asi… 3 zl. – kr. stř.

Dejme tomu, že by, jak u lidí toho druhu obyčej jest, denně vypil jen čtvrtku páleného, platí ročně asi 1 zl. 30 kr stř.

Kdyby byl jen slabý kuřák neb šňupák, platí asi 4zl. stř.

Z cla a z potravní daně, které dohromady asi 25 milionů zl. stř. vynášejí a tedy na 18 mil. duší, (jen v zastoupených na sněmě zemích, vyjmouc uherské země a Vlachy) asi stejnou měrou se rozvrhnouti musí, počítejme tedy na jeho rodinu jenom asi (dost málo) 3 zl. – kr. stř.

Z gruntovní daně, která 19 mil. zl. obnáší, a která jak svrchu pověděno na konsumenty a sice právě na konsumenty sprostší stravy nejvíc se rozvrhne, počítejme též na jeho rodinu jen ………. 3 zl. – kr. stř.

K tomu domovní neb bytní daň. – – 40 kr. stř.

Pročež platí tento člověk ročně asi 18 zl. 30 kr. stř. daní, to jest tolik ze svých příjmů (150 zl.) odvádí ročně na potřeby státní, on platí osmou část celých svých příjmů daní. – Každý, kdo tento náš počet rozvážlivě projde, uznati musí, že jsme všude jen nejnižší sumy udali, a že kdyby ku př. svrchu dotčený dělník několikrát do loterie vsadil, neb v tabáku, páleném a v pivě něco více spotřeboval, již tato suma bude hned znamenitě vyšší.

A takový člověk, který osmou část svého čistého příjmu obětovati musí státu, nemá ani nejmenšího politického práva, nejen že nevolí na žádný sněm, ale ani toho hlasu v třetí třídě v obci nemá, leč kdyby platil 1 zl. takové daně, která se jmenuje direktní! Chuďas, měl by sice, poněvadž 18 zl platí, právo i na říšský sněm voliti, ale poněvadž jednu jeho daň vybírá a odvádí obchodník solní, druhou trafikant, třetí vinopal, čtvrtou sládek, pátou kupec, šestou gruntovník atd.. proto nemá hlasu ani v třetí třídě ve své vesnici!

O kterém ale z těch, jimž právo 500 zlatových voličů do hořejší sněmovny říšské dáno jest, kteří též na zemském sněmu třetinu všech hlasu mají, a v obcích též rovného vlivu mají, o kterém z nich může se říci, že by osmou část svých příjmů platil daní?

Proč trafikant, jenž také odvádí ještě více než 500 zl. daně, tak jako jiný 500 zlatový volič odvádí daň gruntovní za ty, kteří jeho obilí spotřebují, proč také docela stejným právem tento trafikant tedy nevolí do hořejší sněmovny? Ať se nikomu nezdá toto přirovnaní jen ironické, myslíme to zcela opravdu a není mezi oběma žádný rozdíl, oni oba jsou jen nástroje (orgány), skrze které konsumenti svůj příspěvek na státní výlohy odvádějí.

Kdyby se chtělo vědět, kolik opravdu mnohý nyní tak nazvaný nejvyšší daň platící na státní výlohy přispívá, bychom při něm ten samý počet učiniti, který jsme učinili s dělníkem, a shledali bychom, že rozdíl mezi oběma není v sumě tak příliš rozdílný, že ale na každý pád v poměru k příjmům svým tolik neplatí, co nižší a prostřední třída.

Největší suma daní jistě přichází do státních pokladnic od tak nazvané prostřední třídy, jak každý, kdo jen hlavní prameny státních příjmů s životem porovná, lehce vyrozumí. Skoro všechna daň rozvrhne se naposledy na konsumenty sprostších a obyčejnějších potrav a nápojů, a tu jistě nejvíce daně trefí prostřední i nižší třídu, a každý měšťan neb venkovan může si dle daných svrchu příkladů vypočísti sám, jak mnoho on ke státním výlohám přispívá. Kontribuci ovšem ať nepočítá celou na sebe, ať z ní počítá jen tu část na sebe, kterou část plodin svých sám pro dům spotřebuje, ať ale pak přirazí domovní daň (nemá-li nájemníky žádné), pak tabák, sůl, pivo, horké nápoje, jak mnoho čeho spotřebuje, ať pak počítá cla a potravní daně na každou osobu svého domu asi 1 zl. stř., k tomu ještě živnostní daň, platí-li jakou, pak loterii[3], kolky, taxy, poštu[4], mýta, kterýchžto věcí jistě prostřední třída více spotřebuje: a vypočte si každý snadno, co ze svých příjmů dává ročně na výlohy státní. Přesvědčí se, tuším, že tato suma ještě mnohem větší jest, než jeho kontribuce.

Při těch ale, kteří velikou kontribuci platí, jmenovitě při tak zvaných 500 zlatových voličích vypadne věc zcela naopak, ukáže se totiž, že ta daň, kterou skutečně platí, není tak veliká jako suma kontribuce, kterou odvádějí. Poněvadž totiž jen malou část svých plodin sami spotřebují, ostatek ale prodají, odpadne jim (direktní) gruntovní daň ze všeho co prodali, a indirektní jim nepřibude tolik, kolik jim ubylo direktní. V příkladu gruntovník, platící asi 1000 zl. gruntovní daně, nestráví ani desátou část svých plodin sám v domě, pročež na něho padá jen 100 a 900 na ty, kteří jeho obilí stráví. Ta indirektní daň, kterou on co konsument ze svrchu uvedených věcí platí, nemůže ale nikdy obnášeti 900 zl.

Zkrátka, když se práva politická dle direktní daně určují, jsou tím všichni z prostřední a nižší třídy zkráceni, protože veliký gruntovník neplatí skutečně sám tak mnoho, jak mnoho odvádí, a protože prostřední a nižší třída platí skutečně o mnoho více daně, než odvádí sama pod jménem direktní.

Tím tedy dosažen jest účel našeho článku, dokázali jsme totiž, že direktní daň jest docela špatné a nespravedlivé měřítko na politická práva.

[1] Mohl by někdo namítati, že se zde na majetnost hledí. Avšak gruntovníku platícímu 2000 zl. stř. nemusí, jak toho příklady máme, ani šindel na střeše náležeti a přece se tak dlouho, pokud v knihách stojím za 500 zlatového voliče první třídy považuje. Dále by mohl někdo namítnout, že gruntovník daň platí bez ohledu na úrodu a že má tedy větší risico než ku př. sládek. Avšak úroda neb neúroda vyrovná se zase obyčejně cenou obilí, a sládek zas ze své strany též znamenitou obět akcisu přináší, anť by jistě, kdyby se akcisem pivo nezdražilo, mnohem více se spotřebovalo a on tedy mnohem více by vydělal.

[2] Všechna zde uvedená dáta čerpáme z účtů státních, úředně ohlášených r 1849 a sumy zde uvedené týkají se jenom zemí tenkrát na řišském sněmu zastoupených.

[3] Při sázení do loterie dává každý vždy z groše, který vsadí asi krejcar daně.

[4] Při platech poštovních (portách) jest asi pětina daně.