Euro – pravidla, která nejsou dodržována

Dvanáct evropských zemí sdílí společnou měnu, euro. Země eurozóny se zavázaly dodržovat fiskální pravidlo – nemít deficit rozpočtu větší než 3 % HDP – zvané Pakt stability a růstu. Toto pravidlo má zajistit, aby některé země nepoškozovaly svojí nezodpovědnou fiskální politikou – skrze společnou měnu – ostatní členy eurozóny.

Limit ale zdaleka není dodržován. V roce 2003 překračovalo limit Německo se schodkem 3,8 % a Francie se 4,1 % HDP. Dohoda je taková, že země, která opakovaně pravidlo neplní, je nejprve vyzvána Evropskou komisí k nápravě (zvýšení daní nebo snížení výdajů) a když náprava nepřichází, mohou nastoupit sankce. Nejprve omezení úvěrování od Evropské investiční banky, poté nucené bezúročné depozitum země ve prospěch EU a nakonec pokuta členského státu ve prospěch EU, která může dosáhnout až 0,5 % HDP země. To by pro Německo mohlo být 11 miliard euro (340 miliard korun), pro Českou republiku 13 miliard korun.

Když Francie a Německo nedodržovaly limit tři roky za sebou, nechala Komise Radu ministrů 26. listopadu 2003 hlasovat o zavedení sankcí, ale hříšníci se spojili a uvalení sankcí zablokovali. Komise tvrdila, že tímto hlasováním byl Pakt stability porušen a dala věc k Evropskému soudnímu dvoru. Ten sice 13. července 2004 rozhodnutí Rady nevyhlásit sankce zrušil, ale současně nevyhověl Komisi, aby se o věci muselo znovu jednat. Vlk se nažral, ale koza zůstala celá: Ministři sice hlasovali proti sankcím neoprávněně, ale sankce vyhlášeny nebudou.

Mít s někým něco dohromady je vždy problematické. Mít s jinými zeměmi společně euro znamená, že případné znehodnocení měny způsobené nezodpovědnými vládami dopadne i na občany zemí, které budou hospodařit bez deficitu. Kromě toho, zadlužování kterékoliv vlády v eurozóně způsobuje tzv. efekt vytěsňování soukromých investic všude v eurozóně. Když si od bank půjčuje stát, méně zbývá pro soukromé firmy. Zadlužování jedné země zvyšuje úrokovou míru všem a podkopává hospodářský růst a rozvoj soukromých firem i v těch zemích eurozóny, které se nezadlužují.

Když není dohoda dodržována, hrozí, že i země, které původně chtěly hospodařit bez nadměrných deficitů, sklouznou k deficitnímu hospodaření, aby na ostatní nedoplácely. Matematická teorie dodržování pravidel („teorie her“) ukazuje, že když opakovaně dochází k nedodržování paktu, je výsledkem neoptimální rovnováha – tj. stav, kdy nikdo kýžené pravidlo nedodržuje. Kdyby všichni dodržovali pravidla, bylo by to celkově lepší, ale pro každého účastníka je lepší pravidla také nedodržovat, když je druhý nedodržuje. Lze proto s matematickou jistotou předpokládat, že – pokud nezačnou být pravidla vymáhatelná nebo dodržována velkými hráči, kteří by šli příkladem – bude eurozóna sklouzávat ke stále větším deficitům.

Česká republika nemá euro a Pakt stability a růstu se na nás nevztahuje. Euro bychom ale podle Smlouvy o přistoupení k EU jednou měli přijmout a vztahují se na nás pravidla Maastrichtské smlouvy, která limit pro rozpočtový deficit obsahují také. EU proto požaduje i po české vládě snížit deficit pod 3 % HDP. Mnoho ekonomů to vítá, protože deficit je škodlivý a když naše vláda není schopná hospodařit bez velkých deficitů sama od sebe, tlačí ji k tomu pod hrozbou seškrtání bruselských dotací alespoň Evropská unie. Podobně dokázala EU přimět k rozpočtovým škrtům a zvýšení daní Portugalsko nebo Nizozemí. Hrubě se to ale těmto zemím nevyplatilo, protože zvýšení daní a škrty pouze zpomalily ekonomiku a deficit dále zvýšily.

Problém „Paktu stability a růstu“ je jednak v tom, že EU tlačí spíše na zvyšování daní než na snižování výdajů. Naše vláda pod tlakem EU s cílem plnit „konvergenční program“ a dostat deficit pod 3 % zvýšila daň z přidané hodnoty a další spotřební daně, místo aby se ve větší míře hledaly úspory na straně výdajů. Druhý problém spočívá v tom, že EU snadněji – pod hrozbou omezení dotací – přiměje k dodržování pravidel malé země – a čisté příjemce evropských dotací – než velké země – a čisté plátce do fondů EU.

Zavedení eura bylo uspěchané a jeho pravidla nemohou být kompletně dodržována, a to ku škodě všech zúčastněných. Příklad (ne)dodržování Paktu stability a růstu také ukazuje, že v EU jsou si všichni rovni, ale někteří rovnější.

Lídr kandidátky SPD a Trikolory do Evropského parlamentu. Manžel, otec, učitel, ekonom