Jak vystoupit z EU

1. Ztráta národní suverenity

Vstup do Evropské unie znamená vzdání se národní suverenity. Suverenita znamená, že legislativa platná na území suverénního státu je ve výlučné pravomoci tohoto státu. Vstup do Evropské unie znamená ztrátu suverenity se všemi důsledky, které vzdání se národní suverenity s sebou nese. Legislativa vytvořená na úrovni orgánů Evropské unie se vztahuje i na subjekty v těch členských státech, jejichž zástupci v příslušných orgánech Evropské unie s touto legislativou nesouhlasí.

Připojením k EU národní stát získá možnost ovlivňovat společná rozhodnutí a spolurozhodovat tak o pravidlech vztahujících se nejen na něj, ale i na ostatní členské státy. Získáním možnosti spolurozhodovat se však nikterak nesmazává fakt ztráty výlučného rozhodování o sobě samém, neboli získání podílu na společném rozhodování nevykompenzovává ztrátu národní suverenity, pouze stvrzuje ztrátu suverenity členských států.

Smlouvy o Evropské unii nepopisují proces vystoupení a je pravděpodobné, že proces vystoupení nebude popsán ani v případné ústavní listině Evropské unie. Žádná ústava na světě neobsahuje postup opuštění státu, tak jako jej neobsahovala ústava československá a jako jej neobsahuje ústava Spojených států amerických ani jiné ústavy. To ještě neznamená, že společný stát nelze opustit ústavní cestou.

Opuštění nadnárodního státu lze provést ústavně (de iure) nebo neústavně (de facto). Příkladem ústavního rozdělení státu je rozpad Československa k 1. lednu 1993 učiněný ústavní dohodou v orgánech nadnárodního státu. Příkladem neústavního rozdělení státu je většina ostatních známých příkladů rozpadu nadnárodních jurisdikcí. Neústavní rozdělení státu bývá obvykle doprovázeno ozbrojenými konflikty, protože opuštění státu znamená porušení mnoha finančních i nefinančních závazků ze strany subjektů odstupujícího území, na jejichž plnění si činí nadnárodní stát nárok.

Secese (osamostatnění) členského státu by se v případě Evropské unie děla podle stejných principů jako secese členského státu jakéhokoliv jiného nadnárodního státu, tj. ústavní cestou, nebo neústavně. Ústavní opuštění Evropské unie by vyžadovalo souhlas všech členských zemí, protože jen tento souhlas by znamenal kompletní akceptaci porušení celého komplexu závazků, které z členství v Evropské unii plynou. Neústavní opuštění Evropské unie znamená jednostranně deklarovat vystoupení a/nebo přestat plnit závazky vyplývající z členství v Evropské unii. Další vývoj v takovém případě závisí na postoji Evropské unie, resp. jejích členských států, které se mohou pokusit různými způsoby tyto závazky vymáhat, nebo se mohou rozhodnout tyto závazky nevymáhat a tak de facto uznat samostatnost země.

3. Vynucování nadnárodní legislativy

Podmínkou existence suverénní jurisdikce je nejen schopnost vytvářet legislativu, ale také schopnost vymáhat závazky, které z legislativy plynou. Evropská unie má kapacitu vytvářet závazky, ale nemá jednoznačnou kapacitu jejich vymáhání. Evropská unie produkuje velké množství právních norem, které členské státy zavazují k přijímání zákonů, placení peněz do společných fondů a dalším povinnostem. Na rozdíl od klasické federace ale EU nedisponuje federální policí a armádou, tedy ozbrojenými silami schopnými zajišťovat vynucování schválené legislativy. Evropská unie nemá mechanismus vynucování práva; nemá institucionalizovaný nástroj, jak potrestat stát, který neodvádí peníze do společného rozpočtu či který neplní jiné legislativní závazky. Evropská unie přitom není „novým řádem“, kde se normy dodržují automaticky, a který nepotřebuje ozbrojené síly k vymáhání svého práva. Vymáhání norem v Evropské unii dosud závisí na poslušnosti národních orgánů dodržovat a vymáhat evropskou legislativu.

V okamžiku, kdy by některý členský stát chtěl Evropskou unii opustit, může se jednoduše přestat řídit legislativou Evropské unie a přestat odvádět peníze do společného rozpočtu. Evropská unie nemá institucionalizované mechanismy jak osamostatnění zabránit. Každý akt členského státu, který by byl v rozporu s legislativou Evropské unie, by však mohl být posuzován jako porušení závazků a Evropská unie může využívat běžných neinstitucionalizovaných mechanismů vymáhání mezinárodních závazků. Základními mechanismy vymáhání mezinárodních závazků jsou diplomatické sankce, zabavování majetku, obchodní blokáda a válka.

Diplomatické sankce. Nejmírnějším mechanismem vynucování mezinárodních závazků jsou diplomatické sankce. V praxi to může znamenat ostrakizaci v diplomatickém styku, zavádění vízových povinností apod. Evropská unie využila diplomatické sankce vůči vlastnímu členskému státu poprvé v r. 2001 proti Rakousku. Když do vlády Rakouska vstoupila Strana svobodných, Evropská unie vyhlásila moratorium na jednání s představiteli Rakouska ze strany orgánů EU (k nimž se připojily i některé jednotlivé členské státy) – a vyřadila Rakousko ze zemí, kde se mohou konat konference EU, čímž by Rakousko mohlo přijít i o obchodní příjem. Diplomatické sankce mohou být i nejmírnějším mechanismem využitým proti členskému státu, který nebude plnit pravidla EU.

Zabavení majetku. Jinou metodou jak vymáhat mezinárodní závazky je zabavování majetku. Když např. v červnu 2001 francouzské státní orgány zabavily na letecké přehlídce v Paříži letadla ruských státních společností a zablokovaly účty ruské diplomatické mise, snažily se tak vymoci splácení ruského státního dluhu. Zabavování majetku se ale ukazuje jako neúčinný nástroj, na který postižená země může vždy reagovat adekvátními protiopatřeními. I tato metoda může být teoreticky využita v Evropské unii. V případě, že by některá země např. odmítla zaplatit pokutu předepsanou Evropskou unií za nedodržení limitu pro výši deficitu státních financí, mohla by EU přistoupit nejen k zastavení plateb do neposlušné země, ale i ke zmrazení účtů s již deponovanými prostředky.

Obchodní sankce. Účinnějším mechanismem vymáhání mezinárodních závazků jsou obchodní sankce. Obchodní sankce se realizují tak, že občanům vlastní země se zakáže importovat zboží z trestané země a exportovat zboží do trestané země. Obchodní sankce samozřejmě škodí nejenom zemi, na níž jsou sankce uvalené, ale rovněž i zemi, která sankce uvaluje – obě země se připravují o plody mezinárodní dělby práce. Podmínkou úspěchu obchodních sankcí tedy je, že hospodářská velikost zemí uplatňujících sankce výrazně převyšuje velikost trestané země. Vítězství tak může dosáhnou strana, u níž se negativa ze ztráty obchodu „rozloží“ na větším hospodářském území. Možnost zavést obchodní bariéry může účinně zabraňovat i případné snaze členských zemí usilovat o vystoupení z EU. Evropská unie může státu, který by ji chtěl opustit, dát najevo hrozbu omezení přístupu jeho obchodníků na trh EU. Reálně není podstatné, zda jsou sankce uplatněny přímo (zavedení dovozních bariér v případě, že země nebude plnit podmínky EU a bude si dělat suverénní daňovou, měnovou a další politiku), nebo nepřímo (odstranění dovozních bariér v případě, že země bude plnit podmínky EU). Je pravděpodobné, že hrozba vysokých obchodních bariér vůči zemi, která by chtěla Evropskou unii opustit, bude hlavním nástrojem Evropské unie k zachování své nadnárodní svrchovanosti.

Válka. Válka je krajním řešením sporů mezi jurisdikcemi. Je řešením drahým a riskantním. I Evropská unie může teoreticky využívat válku jako krajní nástroj prosazení vlastních zájmů vůči třetím zemím, pokud selžou jako účinný nástroj obchodní sankce. Válka proti Jugoslávii ukázala, že vojenské prosazování vlastní politiky není v evropském regionu vyloučené. Kdyby hypoteticky Jugoslávie roku 1999 byla členskou zemí Evropské unie a rozhodla by se navzdory deklaracím EU dělat na svém území vlastní politiku vůči Kosovu, mohla by se Evropská unie snažit prosazovat své zájmy válkou proti neposlušnému členu. Jugoslávská válka ukázala, že Evropská unie nepotřebuje ani vlastní armádu, aby jako suverénní jurisdikce vedla válku. Stačí peníze. EU si může jednoduše najmout profesionální jednotky jiných států, aby za ni bojovaly. Za peníze pošlou ochotně bojovat své profesionální vojáky země od České republiky po Angolu. Je nepravděpodobné, že by v dohledné budoucnosti Evropská unie vedla válku, jejímž deklarovaným cílem by bylo zabránit secesi. Budoucí války Evropské unie budou spíš vedeny pod praporem obrany lidských práv a budou se nazývat mírové operace a vojenské jednotky se budou nazývat mírové sbory. Bez ohledu na název však válka zůstane válkou – bude znamenat násilné vymáhání požadavků, pokoření státní suverenity napadeného státu a oběti na majetku a životech lidí. Pro země na jih a východ od České republiky, které se potýkají s problémem etnických menšin, se může v budoucnu stát hrozba vojenského zásahu Evropské unie reálnou.

4. Rizika ukvapené integrace

I v Evropské unii budou jednotlivé členské země prosazovat své národní zájmy. Krajní možností prosazování národních zájmů je osamostatnění. Snaha o osamostatnění se nemusí vždy setkat s pochopením u zbytku Evropské unie. V případě, že Evropská unie neuzná nárok členské země na osamostatnění, může hájit své zájmy pomocí řady mechanismů používaných při vymáhání mezinárodních závazků a požadavků.

Až se Česká republika bude rozhodovat, zda schválit či neschválit vstup do Evropské unie, měla by mít na paměti jak význam národní suverenity pro možnost prosazování individuálních zájmů občanů České republiky, tak možné konsekvence procesu rozpadu Evropské unie nebo jejího opuštění.

Představitelé Evropské unie prezentují proces prohlubování integrace a rozšiřování jako nezbytnou podmínku a záruku míru a svornosti mezi evropskými národy. Ignorují přitom základní principy prosazování národních zájmů, jakoby vstupem do Evropské unie národní zájmy definitivně mizely. Prosazování zájmů však zůstane lidskou charakteristikou i v Evropské unii a není vyloučené, že i uvnitř Evropské unie se bude většinový zájem jednoho národa lišit od většinového zájmu jiného národa. Pokud národ, který ztratil suverenitu, nedokáže dosahovat vlastních zájmů v rámci nadnárodních struktur, projeví se nespokojenost snahou po osamostatnění. Toho by si měla být Evropská unie vědoma a být v procesu prohlubování integrace a rozšiřování opatrná.