Jedenácté přikázání

Politici jsou lidé, kteří vedle zájmů svých voličů prosazují také zájmy své vlastní. V tom se neliší od nás ostatních lidí. Velmi se ale liší povahou nástrojů, které mají k dispozici. Politika má k prosazování zájmů mocný nástroj: ZÁKON. Zákonem lze zařídit téměř vše.

Legalizovaná krádež

Vzít peníze osobě A ve prospěch osoby B by mimo politickou sféru bylo považováno za krádež, v politice je to legální přerozdělování. Pokud by osoba A zakázala osobě B vykonávat nějakou činnost, bylo by to mimo sféru politickou považováno za omezování osobní svobody, v politice je to legální regulace.

Rozdíl však není jen v tom, že zákon dává politikům k dispozici aparát (ozbrojenou policii a soudy), který si dokáže vynutit plnění příkazů. Rozdíl je i v odlišném morálním hodnocení daní a regulací na straně jedné a soukromého omezování svobody a krádeží na straně druhé. Zákon jako by zázrakem měnil podstatu věci. To, co by bylo v normálních mezilidských vztazích naprosto nepřijatelné a nemorální, je v politice přijatelné. Existuje jen velmi málo morálních zábran v tom, co lze v politice prosazovat. Politická vražda je morálně odsuzována. Politické zcizení majetku nikoliv.

V normálních mezilidských vztazích brání většině lidí v páchání krádeží nejen obava z trestu a opovržení ze strany okolí, ale i morální zábrany – pojistka v podobě tzv. výčitek svědomí. Ve sféře politické téměř nic takového neexistuje.

V politice zcizování majetku jen kvete. Máme odškodňování vkladatelů zkrachovalých bank, dotace zemědělcům, rodinné přídavky, dávky pro chudé, dotace podnikatelům atd. Zákonem se jednoduše zvýší daně, a tak se získají peníze k přerozdělení ve prospěch těchto rozličných skupin. Mimo sféru politickou by něco takového nešlo. Představme si sdružení klientů bank, komoru zemědělců, asociaci rodičů, ligu chudých a korejskou automobilku, jak si najmou bezpečnostní agenturu, která obchází občany a pod pohrůžkou únosu a uvěznění požaduje 50 % jejich výdělku. Takto odevzdané peníze je možno označit za výpalné či kořist. Když se to udělá zákonem, nazývá se to daní a dotací.

Devastující účinky krádeže a legalizované krádeže (jak přerozdělování nazýval Frédéric Bastiat) jsou však stejné. Transfer majetku, o který se někdo zasloužil tvrdou prací a odříkáním, k jinému, jenž byl línější či méně schopný, nebo měl jiné preference či méně štěstí, má stejné ekonomické a morální důsledky, ať již k tomuto transferu došlo na základě násilí páchaného soukromou osobou nebo na základě státem organizovaného donucení. V územích, kde vládne bezpráví, kde neexistuje respektování vlastnictví, kde si nikdo není jist svým majetkem, kde mohou kdykoliv přijet nájezdníci a sebrat vám úrodu, tam nebude nikdo spořit ani investovat, nebo své úspory bude alespoň dobře skrývat. V přerozdělovací demokracii je to stejné. Více investovat a více pracovat se méně vyplácí tam, kde jsou daně (výpalné) vysoké.

I když ekonomické důsledky jsou obdobné, morální vnímání obou forem transferu majetku je rozdílné. Pro státem organizované donucení neexistují dostatečné morální zábrany. Důsledkem je, že objem tohoto přerozdělování narůstá. Karel Havlíček Borovský spočítal v polovině 19. století zdanění běžného občana na 12 %. Dnes státy přerozdělují polovinu výdělků lidí.

Zákon versus morálka

Proč je jinak vnímána krádež a jinak odebrání peněz na základě zákona? Z čeho pramení tento morální rozpor? Proč církve v kostelech kážou, že krádež je hřích, a nekážou, že přerozdělování je stejný hřích?

Evoluční teorie má za to, že pravidla typu „nepokradeš“ se osvědčila staletími jako pravidla správná. Společnosti, které taková pravidla nepřijaly, v evoluční konkurenci neobstály. Obstojí tedy v následujících staletích naše společnost založená na neomezeném přerozdělování, k němuž stačí většina hlasů ve sněmovně?

Evolučně vzniklé instituce (jako rodina, škola, církve) vštěpují lidem morální zásady, které udržují společnost funkční. Americký ekonom a nositel Nobelovy ceny Gary Becker připomíná, že americké církve vznikaly přirozeně jako nástroj ochrany vlastnictví. Bohatým mecenášům se vyplatilo sponzorovat církve a myslitele, kteří vštěpovali veřejnosti morální zásady o tom, že krást se nemá. Vyšlo to levněji než drahé zabezpečení majetku.

Utvářelo se tak svědomí lidí, které vedlo k tomu, že pokud jedinec, jemuž byly určité hodnoty vštípeny, konal v rozporu s těmito zásadami, ozvalo se svědomí jako blikající červené světýlko a jedince upozornilo na rozpor. Většina z nás má morální zásady zažité. Každý si může na sobě udělat pokus – zkuste něco ukrást, až budete mít jistotu, že nejste pozorováni, a uvidíte, jestli se ozve svědomí. Ozývá se obvykle výčitkami, hryzáním, potřebou je zpytovat apod.

Rodina, škola ani církve však neříkají lidem, že přerozdělovat majetek se nemá. Pouhých sto let existence demokracie dnešního typu (všeobecné volební právo) patrně nestačilo v dlouhém období kulturní evoluce na to, aby se vyvinuly analogické pojistky a kontrolní mechanismy, které by zabudovaly do svědomí lidí odsudek státem legalizované krádeže. Nějaké instituty tohoto typu již existují. Vznikají tzv. think-tanky, které upozorňují na ekonomické důsledky a často i na morální hazard přerozdělování, byť jejich vliv je zatím slabý. Politik, který prosazuje dotaci (kořist) na akvapark ve své obci, vyvlastnění malých akcionářů, odškodnění klientů padlých bank či omezení dovozu, se obvykle za svůj čin vůbec nestydí. Spíš je hrdý, jak pro „svůj“ region a pro své voliče získal výhodu.

Pro dlouhodobý úspěch naší civilizace tedy chybí jakési jedenácté přikázání: „Nebudeš uzákoňovat přerozdělování ve prospěch jedněch na úkor druhých!“ Dokud se toto nestane normou, budou existovat i všechny neduhy se správou státu spojené.

Autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku (www.cepin.cz). Uvedený text je součástí právě vycházející knihy „Dluhy české politiky“ (Bakalář, Budiňký, Knížák, Kuras, Macek, Mach, Petrák, Půlpán, Vopěnka), Nakladatelství Lucie, Vimperk, květen 2006.