Jednotný důchod – rozumná alternativa

V dnešním systému důchodového zabezpečení mnozí lidé platí vysoké částky ze své mzdy a důchod těmto odvodům neodpovídá. Někteří kritici dnešního systému se staví za model, v němž by vyplácené důchody více odpovídaly odvodům do systému: ti, co platí více, by měli také více dostávat.

Oba koncepty jsou problematické. Dnešní systém se už nyní stává neufinancovatelným, to ví každý. A systém, v němž by stát lidem platícím vysoké pojistné vyplácel vyšší důchody, by byl ještě hůře ufinancovatelný, protože vybrané peníze již dnes nekryjí ani stávající důchody.

Existuje alternativa nazývaná jednotný důchod, která je dlouhodobě ufinancovatelná, která snižuje míru státního přerozdělování, která zvyšuje svobodu jednotlivce a která je přitom sociálně únosná.

Předem je nutné zdůraznit, že myšlenka jednotného důchodu neznamená, že jednotný důchod by dostávali všichni od počátku. Nejprve si popišme cílový stav a poté, jak k němu bezbolestně dospět.

Princip jednotného důchodu

V systému jednotného důchodu by všichni dostávali stejný státní důchod – řekněme na úrovni stanoveného minimálního standardu (např. odvozeného ze životního minima nebo minimální mzdy). Všichni by ale na tento jednotný důchod také platili sociální pojištění pouze z minimální mzdy. Tím, že by z příjmu nad rámec minimální mzdy lidé nemuseli platit sociální pojištění, by se jim otevřel prostor pro soukromé zabezpečení formou, kterou sami uznají za vhodnou, pokud by chtěli mít svůj celkový důchod vyšší než státem garantovaný jednotný standard.

V systému jednotného důchodu by platil „princip ekvivalence“. Peníze, které do něj poplatníci nasypou, z něj také dostanou. Lidé by ovšem nebyli nuceni do systému sypat tolik jako dosud.

Dopad jednotného důchodu na občany

Podívejme se, jak by systém jednotného důchodu ovlivnil chudé, jak bohaté a co by znamenal pro stát.

Pro lidi s nízkými příjmy by se nic nezměnilo. Platili by stejně jako platí dnes a rovněž by dostávali relativně nízké důchody jako dnes.

Pro lidi s vyššími příjmy se situace změní. Platili by státu méně než dnes a dostávali by tomu odpovídající jednotný státní důchod. Jejich celkový důchod by však mohl být stejný nebo vyšší než dnes, protože vedle jednotného státního důchodu by mohli dostávat soukromou rentu, pokud by se rozhodli ušetřené peníze, které by nemuseli odvádět do systému, investovat soukromě.

Stát by přerozděloval méně peněz než dnes, což by snížilo riziko deficitu systému. Když je menší objem vybíraných i vyplácených peněz, menší může být i případný deficit. Systém jednotného důchodu je tedy z fiskálního hlediska stabilnější. Systém jednotného důchodu je také obrovsky levnější. Na vyplácení jednotného důchodu stačí malá kancelář a není potřeba obrovská správa sociálního zabezpečení, která spravuje důchodové nároky a vypočítává miliony různých důchodů. Daňoví poplatníci by tak vlastně ušetřili dvakrát. Platili by méně nejen na své budoucí důchody, ale i na státní byrokracii.

Koncept jednotného důchodu je sociálně ohleduplný, protože chrání chudé – chudé stát zajišťuje „plně“. Koncept jednotného důchodu je současně liberální v tom smyslu, že ponechává lidem větší prostor pro svobodnou vůli, jak s vlastními penězi naložit. Pro stát je jednotný důchod úsporný a výrazně snižuje fiskální rizika.

Přechod na jednotný důchod

I když existuje model jednoduchého a přijatelného systému, problémem je vždy, jak se k němu dopracovat. Je jasné, že nelze najednou začít vybírat pojistné jen z částky do minimální mzdy a vyplácet jednotný důchod, tzn. snížit některým důchodcům důchody. Přechod na nový systém nesmí poškodit důchodce, kteří byli nuceni platit vysoké pojistné z celé mzdy a neměli tak šanci zajistit se na stáří soukromě.

Existuje možnost, jak na model jednotného důchodu přejít postupně. Dnešní důchody se skládají z tzv. základní výměry, stejné pro všechny, a procentní výměry, závislé na výši odvodů do systému.

Kdyby stát valorizoval základní výměru vždy vyšším koeficientem než procentní výměru, relativní váha procentní výměry by klesala a důchody by se zplošťovaly – přibližovaly by se jednotnému důchodu. Po určitém období by bylo možno procentní výměru odbourat úplně. Pokud by se současně obě výměry valorizovaly vždy minimálně o inflaci, žádné důchody by reálně neklesaly. A protože ekonomika nominálně roste v zásadě rychleji než o inflaci, podíl státních výdajů na důchody vůči HDP by klesal.

Současně se snižováním relativní váhy procentní výměry – a tedy i se snižováním podílu důchodových výdajů státu na HDP – by se snižoval i objem peněz, které by museli daňoví poplatníci na financování důchodů platit.