Kultura si nezaslouží státní zásahy

„Jsme pro tržní systém, ale kultura si nezaslouží, aby se s ní handlovalo na trhu“, slyšíme často z úst intelektuálů. Ponechání umění „napospas trhu“ by prý vedlo k zániku mnoha neocenitelných uměleckých projevů a děl. Produkty kultury, které se prosadí na trhu, jsou prý většinou umělecky nehodnotné komerční produkty, vytvářené pro peníze a nikoliv z nezávislého puzení umělce. Skutečné umělce si je prý nutné vydržovat, říkají intelektuálové s odkazem na osvícené mecenášství panovníků v minulosti. Přínos z rozvoje kultury má nakonec celá společnost, říkají na obhajobu zdanění nás všech ve prospěch vyvolených umělců.

O čem je státní podpora kultury

Umělci závislí na státních grantech či zaměstnanci státem podporovaných kulturních zařízení se odvolávají na lidské ctnosti, kulturnost národa a přínos pro společnost. Jejich „ušlechtilé“ argumenty však svojí rozvláčností zamlžují podstatu státní podpory kultury, kterou lze zhutnit do jediné věty: Dejte nám peníze na činnost, která nezajímá dostatek lidí ochotných za její shlédnutí zaplatit dostatečnou částku, nebo budete potrestáni.

Stát pak na základě tohoto principu nutí daňové poplatníky odevzdávat část příjmů, které by mohli vynaložit na služby a zboží pro ně zajímavější. Z ukořistěných peněz pak platí osoby, kterým by nebyla jinak veřejnost ochotna za jejich uměleckou činnost zaplatit tolik, kolik by od ní minimálně požadovaly. Je tedy nesporné, že ve prospěch státní podpory kultury je nutné použít státní moci. Pro tak nevinnou věc, jakou by byla neochota financovat skrze stát kulturu, kterou financovat nechci, může stát neposlušnému daňovému poplatníkovi v konečném důsledku zabavovat majetek nebo jej může uvěznit do nápravného zařízení.

Nezávislost a svoboda

Slovo nezávislost bylo levicovými intelektuály, tak jako mnoho jiných pojmů, obráceno: Nezávislou kulturu musí podporovat stát, říkají. O jaké nezávislosti umění lze ale mluvit, když o projektech rozhodují komise a nikoliv pouze zájem či nezájem veřejnosti či umělce? Umělci se pak vědomě či podvědomě podřizují vkusu rozdávačů peněz ukořistěných státem. Rozdávači zas nechtějí být nahrazeni jinými rozdávači, a tak se snaží vycházet vstříc uměleckým zájmovým skupinám. Rozhodují tak zájmy členů kulturních komisí a zájmových skupin, které reprezentují, místo aby bylo rozhodnutí plně ponecháno na občanech, na jejich vkusu a jejich přízni.

Špatní a nesebevědomí umělci se skutečné svobody a nezávislosti bojí. Skutečná svoboda nezahrnuje žádný nárok na cizí peníze. Ve svobodné společnosti je třeba o cizí peníze svobodně usilovat v dobrovolném kontraktu. To ale v žádném případě neznamená, že ve svobodné společnosti vznikne jen takové umělecké dílo, za nějž jsou lidé ochotní zaplatit. Svoboda dává umělcovi také šanci tvořit dílo, u kterého neočekává, že se mu jej podaří prodat. Svoboda umožňuje umělcům vložit do tvorby díla úsilí a čas jen proto, aby dílo vzniklo. Svoboda také umožňuje, aby se našli mecenáši, kteří by štědře podporovali oblíbené umělce. Ochota sponzorovat kulturu dobrovolně však klesá s každou korunou odebranou státem nedobrovolně.

Existuje celá řada skutečně nezávislých umělců, kteří na peníze rozdělované komisemi nedosáhnou. Ti se ocitají v nefér konkurenci oproti těm, kteří dotace dostávají. Bohužel místo aby tito skutečně nezávislí umělci usilovali o zrušení existujících privilegií, snaží se často spíš dostat mezi vyvolené a získat na kořisti svůj podíl.

Nástroje uměleckého parazitizmu

Umělci, kteří touží tvořit a nemají přitom sebevědomí ucházet se na svobodném trhu o přízeň publika, vynalezli řadu nástrojů, jejichž pomocí parazitují na zbytku společnosti. Jsou to např. poplatky odváděné z každé vstupenky do kina do Fondu kinematografie či daň z televizoru nazývaná koncesionářský poplatek. Jsou to daně uplatňované na výrobu a dovoz audio a videopřehrávačů a kopírek nazývané autorské poplatky. Jsou to poplatky z každého papíru okopírovaného ve veřejné kopírce. Jsou to daně směřované do rozpočtu Ministerstva kultury a do rozpočtů měst a obcí. Jsou to ale i daňové přirážky k dani z příjmu pro poplatníky, kteří nepřispívají na kulturu sponzorskými dary, eufemisticky nazývané daňová úleva pro ty, kdo na kulturu přispívají.

Stát neumí poznat, co je dobré

Jistě bychom si všichni, přestože máme každý jiný vkus, vzpomněli na skvělé kulturní zážitky vzniklé bez státní podpory. Na druhé straně by asi nebylo pro nikoho problémem vyhledat v paměti státem podporovaný brak. Vida – kvalita kultury koneckonců neunikne hodnocení vkusu milionů lidí. Státní podpora tedy nemůže být zárukou rozkvětu dobrého umění. Kultura si proto státní kontrolu nezaslouží.

Lídr kandidátky SPD a Trikolory do Evropského parlamentu. Manžel, otec, učitel, ekonom