Nice nebo nic
Na prosincovém summitu EU nebyla euroústava přijata díky Polsku, které se postavilo proti navržené změně systému hlasování v Radě ministrů EU. V platnosti tak zatím zůstává systém, který vychází ze smlouvy z Nice, a který jsme schválili ve Smlouvě o přistoupení v referendu. V euroústavě byl navržen nový systém, který sice nechává Polsku zhruba stejnou váhu hlasu, který ale zvyšuje na dvojnásobek váhu Německa (a snižuje váhu hlasu malých zemí).
Polsko bylo jedinou zemí, která se odvážila proti této změně bojovat, i když tím riskovalo pomstu „tvrdého jádra“ v podobě omezení slibovaných evropských dotací. „Ti kdo nechápou tuto souvislost [mezi modelem hlasování a objemem dotací] budou muset poznat, že nelze toto opomíjet a vyváznout bez trestu,“ [1] uvedl německý kancléř Gerhard Schröder na adresu Polska.
Naše vláda, jmenovitě premiér Vladimír Špidla a ministr zahraničí Cyril Svoboda, se snaží vzbudit v české veřejnosti dojem, že Českou republiku by nový systém nepoškodil. Např. Špidla uvedl: „Pro Polsko je možná [smlouva z] Nice výhodná, pro nás je spíš nevýhodná. Podle systému z Nice nemáme při žádném rozhodování stejnou váhu jako ostatní – máme 12 hlasů a Poláci mají 27. V systému podle ústavy při rozhodování kvalifikovanou většinou máme jeden hlas, Němci jeden hlas, Francouzi jeden hlas. Tam jsme si rovni.“ Zde Špidla jednoznačně neříká pravdu. V zápětí si sám protiřečí, když přiznává, že návrh posiluje pozici Německa. „Smlouva z Nice, které v určitých bodech jisté země dávají přednost před ústavou, je nedobrým řešením. Nedobré je proto, že nedává odpovídající váhu Německu.“ [2] Ve skutečnosti je návrh evropské ústavy pro nás ještě více nevýhodný než pro Poláky. To, že Poláci jsou proti a česká vláda pro navrženou změnu, vypovídá spíše o tom, koho tyto vlády považují za potencionální spojence v hlasování. Zda spíše Německo, které by zvýšilo hlasovací podíl, nebo menší země, které by tratily.
Podle přístupové smlouvy, kterou jsme schválili v referendu a která ve věci hlasování vychází z Niceské smlouvy, má Česká republika 12 hlasů z 321 a návrh projde, vysloví-li se pro něj většina zemí, která dá dohromady alespoň 232 vážených hlasů. Naproti tomu podle navrhované ústavy bychom disponovali vahou 2,2% a návrh by byl přijat, vyslovila-li by se pro něj většina zemí, která reprezentuje alespoň 60 % populace unie. [3]
Takováto změna může mít pro Českou republiku vážné důsledky. Uveďme si příklad.
Česká republika bude od května členem EU. Pak bude moci Evropská komise navrhnout České republice pokutu jako trest např. za neplnění evropské legislativy. O návrhu komise by hlasovala Rada ministrů. Při takovémto hlasování hraje roli hlasovací systém, o který Poláci na bruselském summitu tolik bojovali.
Při stávajícím systému bychom disponovali 12 hlasy. Na zablokování návrhu bychom potřebovali získat další spojence, např. Británii, která disponuje 29 hlasy a Poláky a Španěly, kteří mají po 27 hlasech. Celkově bychom tak se součtem 95 hlasů mohli zablokovat uvalení sankcí, i kdyby je na nás chtěli uvalit všichni ostatní. Naproti tomu, kdyby platil nový model navržený v ústavě, kde hlas odpovídá velikosti populace, pak bychom s těmito zeměmi dohromady reprezentovali jen 32,5 % populace EU a museli bychom, abychom zabránili sankcím, získat další spojence.
Na druhé straně, Německo a Francie by po přijetí návrhu ústavy mohly blokovat uvalení jakýchkoliv sankcí snadněji. Rovněž snadněji by mohly prosazovat své návrhy. Náš hlas se v návrhu evropské ústavy reálně snižuje o polovinu a německý hlas se zvyšuje na dvojnásobek.
Systém nadnárodního hlasování se může ukázat jako systém velmi nespravedlivý, nota bene když velké země mají větší váhu než malé země. Pro Českou republiku platí víc než pro Polsko: buď Nice nebo nic.
Petr Mach je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku a poradcem prezidenta Václava Klause
[1] The Sun, 15.12.2003
[2] Lidové noviny 18.12.03
[3] Podrobněji se navrženým systémem hlasování zabývá sborník CEPu č. 28/2003 „Návrh evropské ústavy s komentáři“ (www.cepin.cz).
