Problémem ČR se stává systémová nezaměstnanost

Nezaměstnanost, která se do roku 1996 držela kolem 3 procent, se stala závažným makroekonomickým problémem a vyšplhala se na „evropskou“ úroveň kolem 10 procent. Tento nárůst byl doprovázen poklesem HDP, proto bychom jej mohli považovat za přechodný cyklický jev. Hrozí ovšem, že s obnoveným ekonomickým růstem nezaměstnanost nepoklesne zpět. Nezaměstnanost se u nás zakořeňuje ze systémových příčin vyplývajících z institutů a parametrů státní sociální politiky.

Jak vyplývá z Grafu, vývoj HDP i míry nezaměstnanosti v uplynulém období má cyklickou povahu. S poklesem růstu HDP nezaměstnanost roste a když ukazatel HDP stoupá, nezaměstnanost klesá. Současně je znát jisté zpoždění poklesu nezaměstnanosti za růstem HDP: Podniky během konjunktury nejprve využívají rezervy v produktivitě stávajících zaměstnanců, než najmou nové.

Připomeňme si kořeny proběhnuvšího cyklu. V roce 1997 se nečekaně změnilo tempo růstu objemu peněz v ekonomice. Vláda čelila poklesu rozpočtových příjmů a byla nucena přehodnotit plánované výdaje formou balíčků výdajových škrtů. Stejně musely přehodnotit své výdaje i další ekonomické subjekty. Škrty výdajů nebyly rovnoměrné a např. v případě státních financí více postihly stavební investice. Došlo k vychýlení struktury nabídky a poptávky. Strana nabídky je méně pružná a přizpůsobení probíhá poklesem ekonomické aktivity.

Poslední čísla o růstu HDP hovoří jasně o tom, že recese je za námi a mohli bychom očekávat i další pokles nezaměstnanosti. Vláda však nehodlá pasivně přihlížet a v duchu Evropské unie přichází s Národním akčním plánem zaměstnanosti.

Pokud nepracovat bude výhodnější než pracovat, lidé nebudou mít motivaci aktivně hledat zaměstnání. Pokud zaměstnávat lidi s nízkou kvalifikací bude příliš nákladné, firmy nebudou mít o takové pracovníky zájem. Pokud průmysl a příprava na povolání budou vládou nasměrovány špatným směrem, nabídka a poptávka práce se nesejdou. Bohužel přesně to nabízí Národní akční plán zaměstnanosti předložený ministrem Vladimírem Špidlou a schválený vládou.

Vláda vnímá problém, že sociální dávky odrazují od práce. Že se souběh dávek nezaměstnané rodiny blíží příjmu pracující rodiny po odečtení nákladů na dopravu do zaměstnání. V akčním plánu proto ukládá „zpracovat do návrhu zákona o zaměstnanosti možnost souběhu poskytování podpory v nezaměstnanosti se mzdou poskytovanou za výkon práce ve vymezeném rozsahu, zpracovat do návrhu novely zákona o sociální potřebnosti mechanismus, umožňující „bonifikaci snahy pracovat“ zohledněním zvýšených nákladů, souvisejících s pracovní činností při stanovení výše sociálních dávek.“ Tím však vláda definitivně popírá koncept podpory v nezaměstnanosti a činí z ní jen další v řadě sociálních dávek odrazujících od práce. Podpora v nezaměstnanosti má být krátkodobým překlenutím výpadku příjmů, nikoliv dlouhodobou sociální dávkou.

Akční plán předpokládá další zvyšování minimální mzdy. Jde o snahu přenést státní paternalismus na zaměstnavatele. Vyšší minimální mzda však pouze rozšiřuje okruh lidí, které se nevyplatí legálně zaměstnat a může se stát jednou z hlavních příčin nezaměstnanosti.

Vláda tuší, že příčinou nezaměstnanosti může být vysoké zdanění. Hodlá „zpracovat návrhy na snížení odvodového zatížení pracovní síly.“, přičemž se opírá o evropskou směrnici, která ukládá „stanovit si cíl postupného snížení daňového zatížení pracovní síly, zejména málo kvalifikované a s nižšími příjmy, avšak bez ohrožení veřejných financí nebo finanční rovnováhy systému sociálního zabezpečení a posoudit možnost použití jiných zdrojů daňových příjmů, především daně z energií.“ Kdo umí dopočítávat do jedné ví, že snížit daně na pracovní sílu a současně zvýšit daně spotřební znamená snížit reálnou mzdu. Je tedy záměrem vlády snížit reálnou mzdu? Daně je dobré snižovat, ale spolu s výdaji. Nezaměstnanost nepramení z toho, že je více zdaňována práce než spotřeba. Nezaměstnanost pramení ze špatných motivací sociálních dávek a z vysoké míry státních zásahů obecně.

Vláda má pocit, že bez jejího zásahu by existovala permanentní nerovnováha mezi schopnostmi uchazečů a požadavky zaměstnavatelů. Chce proto zřídit zcela nové orgány. Hodlá „zabezpečit funkční síť bilančně diagnostických středisek pro dosažení optimálního souladu mezi schopnostmi uchazečů o zaměstnání a požadavky trhu práce a zahájit práce na zřízení gesčního metodického pracoviště bilanční diagnostiky v okrese Žďár nad Sázavou.“ Jak je možné, že dosud miliony lidí našly práci bez existence sítě diagnostických středisek a gesčního centra? Není od zřízení gesčního centra už jen krůček k „umístěnkám“ a přidělování práce „podle potřeb a schopností“?

Aby nových úřadů nebylo málo, hodlá vláda „urychlit vypracování návrhu příslušných organizačních a právních norem institucionálního vytvoření samostatného orgánu inspekce práce k provádění monitoringu a kontroly dodržování právních předpisů v oblasti pracovněprávních vztahů a zaměstnanosti včetně projevů diskriminace.“ Co to znamená? Že vznikne nový úřad a jeho inspektoři budou chodit do firem kontrolovat, zda nejsou např. ženy či Romové obtěžováni a diskriminováni?

Potřebujeme méně akcí vlády a více volného trhu

Vláda akčním plánem zaměstnanosti sumarizuje a vytváří systémové prvky, které naši nynější nezaměstnanost nevyřeší, ale naopak ji zabetonují na současné vysoké hladině. Problémem už nebude nezaměstnanost cyklická, ale nezaměstnanost systémová jako důsledek zabudování systémových prvků a institutů, jakými jsou minimální mzda, demotivační podpory a dávky, regulace podnikání a nové neefektivní úřady.

Lídr kandidátky SPD a Trikolory do Evropského parlamentu. Manžel, otec, učitel, ekonom