Skryté daně aneb Co oči nevidí, srdce nebolí?

Jsou věci, kterým by se asi průměrný občan zdráhal uvěřit. Například tomu, že ještě než ze své výplaty začne při nákupech platit daň z přidané hodnoty, daň z piva, cigaret, benzínu, atd., je jeho práce zdaněna více než čtyřiceti procenty. Velká část daní zůstává očím poplatníků skryta, jako voliči se proto o míře zdanění rozhodují na základě neúplných informací. Zprůhlednění daňového systému by napomohlo kvalifikovanému rozhodování voličů.

Běžný zaměstnanec v České republice se může domnívat, že daň z příjmu a k tomu 4 a půl procenta na zdravotní a 8 procent na sociální pojištění, které se strhávají z jeho hrubé mzdy, představují veškeré zdanění práce, a že tato hrubá mzda představuje celou cenu odvedené práce. Není tomu tak a každý ekonom ví, že zaměstnavatel odvádí na zdravotní a sociální pojištění za zaměstnance dohromady dalších 35% z hrubé mzdy (viz Tabulka 1) a že povinné platby nazývané pojištění představují z fiskálního hlediska i z hlediska poplatníka daň.

Tabulka 1 – Současný způsob výpočtu daně na příkladu poplatníka s průměrnou mzdou

celkový osobní náklad

16,200

-sociální pojištění placené zaměstnavatelem

-3,120

(26% hrubé mzdy)

-zdravotní pojištění placené zaměstnavatelem

-1,080

(9% hrubé mzdy)

hrubá mzda

12,000

-sociální pojištění placené zaměstnancem

-960

(8% hrubé mzdy)

-zdravotní pojištění placené zaměstnancem

-540

(4,5% hrubé mzdy)

-přibližná daň z příjmu*

-1,000

(8,3% hrubé mzdy)

čistá mzda

9,500

*Skutečná odvedená daň z příjmu se liší poplatník od poplatníka v závislosti na uplatněných odečitatelných položkách.

Např. sociální pojištění, určené na financování zejména starobních, invalidních a vdovských důchodů, odváděné za zaměstnance s průměrnou měsíční hrubou mzdou 12 tisíc korun činí celkově 4,080 korun a na zdravotní pojištění padá měsíčně 1,620 korun (viz Tabulka 2).

Tabulka 2 – Celkové sociální a zdravotní pojištění odvedené za zaměstnance s hrubou mzdou 12.000 Kč

sociální pojištění

zdravotní pojištění

pojištění placené zaměstnavatelem

3,120

1,080

pojištění placené zaměstnancem

960

540

celkové pojištění

4,080

1,620

Skutečnost, že větší část těchto daní zůstává očím poplatníka skrytá a platí ji za něj jeho zaměstnavatel, aniž by si toho mohl zaměstnanec všimnout na své výplatní pásce, bývá předmětem kritiky ze dvou důvodů.

Za prvé, v případě rozdělených daňových odvodů poplatník žije v iluzi nízkého daňového zatížení, a je tak náchylnější vidět ze zvýšení státních výdajů vyšší přínos, než jaká je jím vnímaná újma ze zvýšení daňového zatížení. Výsledkem pak může být celkově větší míra státního přerozdělování, než jakou by poplatníci volili v případě, že by si byli vědomi celé hodnoty své práce a celé hodnoty odvedených daní. Vyšší míra státního přerozdělování potom podvazuje celkový rozvoj hospodářství.

Za druhé, vláda může snadněji prosadit zvýšení pojistného o jedno procento na straně zaměstnavatele, zatímco stejné zvýšení na straně zaměstnance by mohlo být obtížně politicky průchodné. Firmám tak rostou osobní náklady, což jim ztěžuje situaci v soutěži s firmami ze zemí, kde je práce daněna nižší sazbou. Mimo jiné v důsledku toho je kapitál přesouván do zemí s nižší cenou práce a výsledkem je nezaměstnanost a skomírání domácího hospodářství.

Průměrnému zaměstnanci v České republice zbude ve skutečnosti po zdanění přímými daněmi méně než 59 procent hodnoty odvedené práce. Z tohoto zbytku pak navíc odvede nemalou část ještě na spotřebních daních, o jejichž výši má také spíše nejasnou představu. Málokterý dělník asi ví, že na účet státu nakonec odvede polovinu toho, co odpracuje. Obecně panuje dojem, že vysoké daně platí jen bohatí. Přitom z přímých daní má vzhledem k příjmu poplatníka charakter progresivní daně jen malá část, a část spotřebních daní má naopak charakter degresivní.

Dnes se daně strhávají z hrubé mzdy zaměstnance a k tomu zaměstnavatelé odvádí státu za zaměstnance dalších 35 procent hrubé mzdy. Je to totéž, jako kdyby se daně rovnou vypočítávaly z celkových osobních nákladů a sazby daní by byly upravené tak, aby celkové daně i čistá mzda zůstaly stejné (viz Tabulka 3).

Tabulka 3 – Navrhovaný způsob výpočtu daně na příkladu poplatníka s průměrnou mzdou

celkový osobní náklad (nová hrubá mzda)

16,200

-celkové sociální pojištění

– 4,080

25,186% nové hrubé mzdy

-celkové zdravotní pojištění

-1,620

10,00% nové hrubé mzdy

-přibližná daň z příjmu

-1,000

6,17% nové hrubé mzdy

čistá mzda

9,500

To, zda se daně objevují celé na výplatní pásce poplatníka, nebo je část z nich skryta, je formální záležitost, která nemá pražádný vliv na daňový výnos, daňové zatížení poplatníků ani náklady zaměstnavatelů. Proč je tedy významná část z padesátiprocentního daňového zatížení průměrného zaměstnance skrytá? Možná proto, že udržování poplatníků v iluzi, že to nejsou oni, kdo platí štědrý sociální stát, některým politikům lačným po velkém přerozdělování velmi vyhovuje.

Lídr kandidátky SPD a Trikolory do Evropského parlamentu. Manžel, otec, učitel, ekonom