Smlouva mezi ČR a USA o zřízení radarové stanice má smysl jen pokud nebude přijata Lisabonská smlouva

24.11. 2008Ing. Petr Mach, PhD5x

V obou případech se pro ratifikaci vyžaduje kvalifikovaná většina v parlamentu. V případě smlouvy o umístění amerického radaru, která znamená souhlas „s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky“ se vyžaduje podle článku 39, odst. 3) Ústavy ČR nikoliv pouhá nadpoloviční většina přítomných, ale silnější, nadpoloviční většina všech poslanců a senátorů. V případě Lisabonské smlouvy, kterou by podle článku 10a) Ústavy ČR byly „některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci,“ se vyžaduje ještě silnější – třípětinová většina všech poslanců a třípětinová většina přítomných senátorů, nebo referendum.

Zajímavé je, že větší lidový odpor zaznamenala smlouva o radaru (podle iniciativy „Ne základnám“ podepsalo petici proti umístění amerického radaru přes půl milionu lidí), ačkoliv Smlouvu o radaru lze kdykoliv jednostranně vypovědět: Pokud současná vláda smlouvu prosadí a příští parlamentní volby vyhrají odpůrci radaru, může ČR smlouvu vypovědět a Američané by museli radar ihned vypnout a do roka odvézt.

Naproti tomu Lisabonskou smlouvu vypovědět jednostranně nelze. Pokud by byla ve všech členských zemích EU ratifikována Lisabonská smlouva a někdy v budoucnu se v ČR dostala do vlády většina, které by se nové podmínky našeho členství v EU podle Lisabonské smlouvy nelíbily, nelze smlouvu jednostranně vypovědět a vrátit se do současného stavu před Lisabonskou smlouvou.

Lisabon za radar?

Obě smlouvy spolu souvisí. Kdyby dnes platila Lisabonská smlouva, nemohla by Česká republika samostatně vyjednávat se Spojenými státy o radarové základně (ani o bezvízovém styku, ani o vstupu do NATO). Lisabonská smlouva přenáší na Evropskou unii suverenitu v zahraniční a obranné politice.

Podle Lisabonské smlouvy „dříve než členský stát…přijme jakýkoli závazek, který by mohl mít dopad na zájmy Unie, vede v Evropské radě nebo v Radě konzultace s ostatními členskými státy.“ (str. c306/29 LS), zatímco „Unie může uzavřít dohody s jedním nebo více státy nebo mezinárodními organizacemi“ (str. c306/31 LS) a „Unie má…pravomoc vymezovat a provádět společnou zahraniční a bezpečnostní politiku včetně postupného vymezení společné obranné politiky.“ (str. c306/46 LS). Nový rozměr pak dostává ustanovení o tom, že „Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost Unie v této oblasti.

Podle Mirka Topolánka či Jana Zahradila je proto důležité nyní prosadit smlouvu o radaru, než bude přijata Lisabonská smlouva. Smlouvu o radaru totiž považují – a s tím souhlasím – nejen za globální ochranu před potenciálním nepřátelským útokem nedemokratických režimů, ale i za důležitou transatlantickou bezpečnostní vazbu, která je pro zemi ležící mezi velmocemi ve střední Evropě klíčová. Jsou proto ochotni vyměnit v parlamentu svoji podporu Lisabonské smlouvě za podporu levice smlouvě o radaru.

Tento obchod je nesmyslný právě v důsledku odlišné vypověditelnosti obou smluv.

Představme si, že tato vláda smlouvu o radaru prosadí a příští vláda ji vypoví. Pokud mezitím bude ratifikována Lisabonské smlouva, opakované samostatné jednání o radarové stanici bude znemožněno. Smlouva o umístění radaru a Lisabonská smlouva se proto vylučují. Pokud někdo považuje Smlouvu o umístění radaru za dlouhodobou bezpečnostní záruku, nemůže radar vyměnit za Lisabonskou smlouvu, která by nás zbavila suverenity v zahraniční politice.

Lídr kandidátky SPD a Trikolory do Evropského parlamentu. Manžel, otec, učitel, ekonom