Stát a povodně

Vysoké státní zadlužení má tři hlavní problémy: Za prvé, ztěžuje zadlužení v krizových obdobích. V době katastrofy se v plné nahotě ukazuje, jak je obrovsky neodpovědné zadlužovat stát v normální době. Kdyby minulá vláda hospodařila bez velkého zadlužování, nebyl by dnes velký problém uhradit některé škody emisí dluhopisů, jako tomu bylo v r. 1997. Za druhé, dluh a úroky z něho budou platit poplatníci v příštích obdobích. Současný dluh musí platit budoucí daňoví poplatníci i s úroky bez ohledu na to, jaké katastrofy je mohou potkat. Za třetí, dluh vytvořený dnes zhoršuje situaci dnešních podnikatelů bez ohledu na to, zda jsou či nejsou zasaženi povodní. Každá koruna státního deficitu totiž znamená, že se o korunu sníží objem prostředků, které banky vyčlení na úvěry podnikům. Banky vždy ochotně koupí státní dluhopisy, jejichž splatnost je opřena o donucovací aparát státu vůči daňovým poplatníkům. Banky používají peníze, které banky získávají od vkladatelů, stále více na nákup státních dluhopisů a stále méně na poskytování úvěrů. Za posledních pět let objem úvěrů bank soukromým subjektům klesl o polovinu a naopak se zdvojnásobil objem peněz, které banky půjčují státu. Dluh státu vytlačuje z bank soukromé žadatele o úvěr.

Zatímco vláda hledá zdroje pro financování škod na majetku státu, soukromá obnova se rozjela okamžitě. Zdá se, že pojišťovny byly dostatečně mezinárodně zajištěné proti katastrofě celonárodního rozsahu a promptně zahájily práci na vypořádání se svými klienty. Soukromé dobročinné organizace se bez otálení vrhly na pomoc tam, kde to uznají za potřebné. Tisíce neorganizovaných jednotlivců pomáhají svým příbuzným a přátelům. Jasně tak vidíme nadřazenost soukromého sektoru nad státním v efektivitě činnosti. Kdyby stát nebyl tak roztažený do našich životů a staral se jen o své základní činnosti, byla by popovodňová obnova mnohem snazší. Zboží nezatížené vysokými spotřebními daněmi by mohlo být o desítky procent levnější, mzdy nezatížené vysokými daněmi a odvody by mohly být o desítky procent vyšší. Banky, které by nebyly zavalené státními dluhopisy, by se předháněly v poskytování úvěrů. Kdyby trh s bydlením nebyl sešněrován daněmi z převodu nemovitostí, regulací nájmů apod., bylo by mnohem snazší najít si přechodné bydlení, atd. atd.

Rozhodně se nenechme mýlit, až nám někdo bude říkat, že vládní investice rozhýbou ekonomiku a neštěstí se tak otočí ve štěstí. To je jeden z největších mýtů. Každý opravený most a spravená silnice, které dají vydělat stavebním firmám, budou jen místo nových mostů a nových kilometrů dálnic, jejichž vybudování se odloží. Stejně tak každá nová nakoupená lednička a koberec budou nakoupeny ne navíc, ale místo jiných výrobků. Mýtus, že katastrofa je impulsem pro ekonomiku, se stane nebezpečný, jakmile začne být používán jako ospravedlňování pro zvýšenou aktivitu státu. Stát bude muset najít finance na pokrytí škod na svém majetku na úkor jiných státních výdajů. Dílem na úkor odložených stavebních projektů, dílem na úkor jiných výdajů. Nelze pochybovat o tom, že v rozpočtu je dostatek peněz, které jsou neúčelně vynakládány. Je například nutné vynaložit v příštím roce sto milionů korun od daňových poplatníků na propagandu vstupu do Evropské unie? Podobných diskutabilních výdajů je v návrhu rozpočtu mnoho.

Ačkoliv vláda odhadla škody na šedesát až devadesát miliard, z hlediska státu jsou podstatné škody na státním majetku (tj. především na silnicích), jejichž výše bude činit méně než polovinu této částky. Soukromé škody jsou věcí soukromých majitelů. Soukromníkům stát nejlépe pomůže tím, když je nezadluží a neodřízne od úvěrů, když je nezatíží zvýšením daní, které by se patrně již nikdy nevrátily zpátky, ale když opraví silnice, aby mohly firmy co nejdříve pokračovat ve své normální činnosti.