V rubrice „Polemika“ Respekt publikuje názor Petra Macha, reakci Jiřího Soboty a dovětek Petra Macha

Finančně na EU proděláváme

Petr Mach

Členství v EU má nepochybně výhody i nevýhody. Jedním aspektem členství v EU je fiskální bilance, která porovnává, kolik jsme poslali peněz do Bruselu jako daňoví poplatníci a kolik jsme z Bruselu získali jakožto příjemci dotací.

Je jasné, že každý má svoji individuální bilanci s EU. Zatímco odvody do EU jsou v případě jednotlivých českých občanů přímo úměrné zaplaceným daním (vláda do Bruselu posílá zhruba 2 haléře z každé koruny námi odvedených daní), příjmy jednotlivců z pokladny EU se velmi liší – někdo bere hodně, jiný nedostává nic. Podívejme se, jak jsme na tom byli celkově jako Česká republika.

Sto miliard sem, sto miliard tam

Od našeho vstupu do EU 1. května 2004 do 31. prosince 2006 k nám z EU přišlo 94,15 mld Kč. Na příspěvcích včetně příspěvku na britskou slevu jsme zaplatili 67,14 mld Kč. Na příspěvcích do Evropské centrální banky, Evropské investiční banky a Evropského fondu uhlí a oceli jsme zaplatili 2,84 mld Kč. Na clech v cenách dováženého zboží jsme jako spotřebitelé zaplatili 23,70 mld Kč. V součtu jsme z EU 94,15 mld dostali a 93,68 mld jsme do Bruselu zaplatili, jsme tedy zřejmě 0,47 mld korun v plusu. (Odkazy na zdroje dat může čtenář najít na https://petrmach.cz/cistapozice.htm.)

Získat z EU 94,15 miliardy dotací přitom vůbec nebylo levné. Získáváním peněz z EU se totiž zabývá mnoho úřadů, jejichž úředníci jsou placeni z našich daní. Jsou to úřady na centrální úrovni, kraje i obce. Jen na platech těchto úředníků nás získání evropských dotací přišlo na dalších několik miliard korun. Každý den odlétá do Bruselu z Prahy 600 lidí, většina z nich za peníze daňových poplatníků, takže na vstupu do EU vydělaly přinejmenším aerolinie.

Za větší problém než dodatečné administrativní náklady ale považuji to, jak jsou peníze z EU využívány.

Několik miliard korun tzv. dotací bylo vynaloženo na intervenční nákupy. O co jde? Státní zemědělský intervenční fond musí na základě nařízení EU sledovat cenu másla, obilí, mléka a dalších potravin. Pokud na trhu jejich cena klesne pod úroveň nařízenou Evropskou unií, musí tento úřad začít potraviny nakupovat, aby je zdražil. Utrácí tak naše peníze k tomu, aby nám zdražil potraviny. Následně musí platit skladům a mrazírnám stamiliony za uskladnění. Úřady pak takto využité peníze vykazují jako peníze „získané“ z Bruselu.

Za nejhorší ale považuji využití strukturálních fondů. Tyto dotace drasticky ničí podnikatelské prostředí v České republice. Za první tři roky našeho členství v EU dostalo 1237 podnikatelů dotace v celkové výši 7,6 mld Kč z „Operačního programu průmysl a podnikání“. Namátkou: zedník Jaromír Kovář z Hošťálkové u Zlína jeden milion, truhlář Jaroslav Etzler ze Svitav 9 milionů, sklář Jiří Rückl z Nižbora 19 milionů, projekční kancelář UNIS Invest u Brna 154 milionů, strojírny Škoda Holding 375 milionů. Jak k tomu přijdou ostatní zedníci, truhláři, skláři a strojírny? Tento nový druh socialismu se šíří jako rakovina. Už nezáleží na tom, jak dokáže podnikatel šikovně vyrábět a uspokojit zákazníky. Dnes přežije ten, kdo dostane dotaci.

Mínus, mínus

Na EU určitě existuje spousta pozitivních věcí. Systém dotací to ale rozhodně není. Čistě porovnáním plateb jsme s EU na nule, když ale započteme administrativní náklady, jsme v mínusu. Když zohledníme, to, jak neefektivně je s penězi nakládáno, jsme ještě v hlubším mínusu. Když k tomu přidáme fakt, že tyto neefektivní platby musí být spolufinancovány z našich dalších peněz, octneme se v ještě hlubším mínusu.

Nic nenasvědčuje tomu, že by se chystala Evropská unie tento drahý systém přerozdělování peněz ukončit. Někteří lidé věří, že v příštích letech se dočkáme mnohem více evropských dotací. Já se z nich radovat nebudu. Za každým eurem dotací uvidím nejen euro do EU předtím poslané, ale také další byrokratické náklady, další zvýhodnění jedněch podnikatelů na úkor druhých a likvidování podnikatelského systému založeného na tržní konkurenci.

Autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku

Reakce Jiřího Soboty z Respektu:

Do této polemiky jsem šel s odhodláním nechat se od šéfa liberálně-ekonomického think-tanku poučit, jak si propočítat, co se mi v životě vyplatí a co ne. Tady je výsledek:

Z hrůzou jsem zjistil, že se mi nevyplatí být občanem České republiky. Podobně poctivě jako on jsem sečetl, co jsem státu za léta 2004 – 2006 odvedl na daních. Byly to pěkné desetitisíce, pokud započítám nepřímé daně, pak statisíce korun (detaily si z dovolením nechám pro sebe). Potom jsem odečetl částku, kterou mi Česko zpětně vyplatilo na sociálních dávkách, na dotacích na renovaci mého léta zanedbávaného bytu a na výpomoc s rozjezdem nového byznysu. Byly to jednoduché počty – nedostal jsem, snad i díky vlastní neschopnosti, ani korunu. Když k tom připočítám čas, který jsem strávil vyplněním daňového přiznání, daňovou poradkyni, vzteky rozkousanou průpisku a jízdenku na metro, kterým jsem musel dojet na finanční úřad, je závěr úplně jasný. Nejlepší bude vzdát se občanství a vydat se do světa na vlastní pěst. Ekonomicky se mi vydřidušské Česko prostě nevyplatí.

Taky mě napadá, že napříště už budu jen těžko vstupovat do jakékoliv organizace. Neznám totiž žádnou, kdy by za odevzdané příspěvky člověk dostal obratem všechny peníze zpátky a ještě něco k tomu – tak nějak na výpomoc se životem. Už žádný tenisový klub, dokud nezačne dotovat rakety a šortky, žádný spolek zahrádkářů, pokud obratem nenafasuji sazenice a rýč.

Pokud je to trošku přitažené za vlasy, není to moje vina. Postupuji přesně jako makroekonom Petr Mach. Já samozřejmě vím, že stát má i jiné funkce než vyplácet dotace a dávky a že vstupem do tenisového klubu si zajišťuji především místo na kurtě, ale taky třeba společenskou prestiž – nebo trochu snobského naparování, chcete-li. Jenže s Evropskou unií se to má právě tak. S názorem, že se její ekonomický přínos omezuje na dotace jsem se nesetkal ani u francouzských socialistů, a ti mají přerozdělování hodně rádi.

Ekonomický význam EU spočívá samozřejmě především v jejím společném trhu (dnes čítá dobře půl miliardy lidí), odstranění celních bariér a tarifů, stabilním politickém a právním prostředí. Výsledkem je růst růst zahraničního obchodu a důvěra investorů, které kromě záruky klidného a čitelného prostředí láká právě přístup na onen společný trh.

Česko díky tomu zažívá nebývalý ekonomický růst (6,1% vloni proti 3,6% v roce 2003), vzestup exportu o 16,5% (před vstupem 6,6%) a rekordní příliv zahraničních investic. Dotace jsou jenom třešnička na dortu – představují ostatně přibližně 0,7% evropského HDP.

Poslechněte si ostatně lidi z praxe. „Vstup do EU měl na hospodářství jednoznačně pozitivní vliv. Pro domácí podnikatele je nejdůležitější přístup na nové trhy, a tím zvýšení hospodářské aktivity. Vstup je o to důležitější, že relativně malá česká ekonomika výrazně závisí na mezinárodním obchodu,“ stojí ve dva týdny starém oficiálním prohlášení Svazu malých a středních podniků ČR. Velmi podobně se vyjadřují bankovní analytici. „Právě členství Česka v EU bylo pro většinu investorů jedním z hlavních rozhodovacích kritérií pro příchod do země,“ řekl ČTK Pavel Sobíšek z HVB Bank a jeho kolega Miroslav Plojhar ze Citibynk tamtéž: „Z perspektivy ekonomického vývoje byly první tři roky členství v EU spojené s největší konjunkturou posledních desetiletí.“

A na závěr k těm dotacím. Roky 2004-2006 byly ve srovnání s tím, co nás čeká, velmi chabé – Unie dojížděla starý rozpočet, který se pekl ještě před naším vstupem a tedy o nás bez nás. V následujících letech máme vyhraženo zhruba sto miliard ročně. Navíc peníze přijdou teprve po ukončení dotovaného projektu – to není výmysl hloupé Unie ale dobrovolné opatření chytrého Česka, které se obává, že se jinak dotace rozkradou. A onen projekt může klidně skončit až dva roky poté co mu úředníci odklepli dotaci – truhlář, který dotaci získal v roce 2005 si svoji dílnu může pořídit až v roce 2007 a teprve potom dostane peníze a objeví se ve výpočtech Petra Macha. Takže mi přijde, jakoby to porovnávání neúplných čísel ze dvou nejslabších let s plnou hodnotou odvodů do unijního rozpočtu bylo tak trochu nefér.

Jiří Sobota, Respekt

Dovětek Petra Macha

Souhlasím s hodnocením pana Soboty, že není správné očekávat od členství v mezinárodní organizaci čistý příliv dotací. Proto nevolám, že dostáváme málo, ale volám po zrušení neefektivního penězovodu, kterým proudí desítky miliard sem a tam!

Souhlasím, že hlavní pozitivní věcí na EU je společný trh bez celních bariér. Proto by mi nevadila EU, která by zrušila národní příspěvky (které stejně jen přerozděluje zpět) a vystačila s penězi, které od nás vybere na clech. Skoro to vypadá, že jsme v souladu. Pan Sobota se ale řadí k těm, kteří věří, že tučné peníze z EU ještě přijdou. Slibuji, že čistou pozici nepřestanu monitorovat ani když se octneme v plusu. Mě hlavně vadí fakt, že EU, která se zaštiťuje principem subsidiarity vůbec dotuje nějaké české truhláře a kazí tím trh.

Pan Sobota si vybral čísla o exportu, která se mu hodí do krámu. Ve skutečnosti vývoj exportu byl zhruba stejný před vstupem i po vstupu (např. 22% v roce 2000 a 5% v roce 2005).

Petr Mach