Euro přináší Evropě hospodářské problémy

9.12. 2002Ing. Petr Mach, PhD12x

Když o silvestrovské půlnoci 2001 Němci vítali s novým rokem i novou měnu euro, netušili, že se stanou jeho první obětí.

Veřejnost ve 12 z 15 zemí Evropské unie uvěřila politikům, kteří slibovali, že zavedení eura přispěje k hospodářskému růstu, sníží nezaměstnanost a všem zemím přinese měnovou stabilitu.

Dnes je zřejmé, že zavedení eura nedokázalo zabránit trvalému poklesu růstu evropské ekonomiky a že jednotná měna má rozdílný dopad na jednotlivé země eurozóny. Rychle rostoucí Irsko má dnes vyšší míru inflace než před zavedením eura a stagnující Německo je na pokraji deflace.

Inflace v EU

Zdroj dat: Eurostat

Tyto rozdílné dopady plynou právě z ekonomické různorodosti evropské měnové unie. Teorie jasně říká, že stav nadměrné regionální inflace nebo nadměrné nezaměstnanosti je standardním průvodním znakem měnové integrace nesourodých ekonomik.

Země, která se vzdá vlastní měny a přijme euro, ztrácí měnový kurz jako přirozený vyrovnávací činitel toků peněz mezi domácí ekonomikou a zahraničím a množství peněz v ekonomice se stává neovladatelnou veličinou. Každé zvýšení exportu nebo příliv investic v rámci měnové oblasti pak znamená zvýšení množství peněz v ekonomice, naopak pokles exportu nebo odliv kapitálu v rámci měnové oblasti vede k poklesu oběživa.

Tak jako je každý mořský příliv, který zvedá hladinu na jedné straně moře, doprovázen odlivem a poklesem hladiny na druhé straně moře, stejně tak i příliv peněz z jedné části měnové oblasti do druhé zvedá cenovou hladinu na jedné straně a současně odliv peněz snižuje cenovou hladinu na druhé straně měnové oblasti.

Když množství peněz roste, mají ceny tendenci pružně se přizpůsobovat směrem nahoru, což je případ irské inflace. Při poklesu peněžní zásoby se ale nižší agregátní poptávka projeví poklesem výroby v důsledku nepružnosti některých cen směrem dolů, což je případ německé recese. Odliv kapitálu přináší nejen pokles míry inflace, ale i pokles reálného HDP a růst nezaměstnanosti.

Němci se přepočítali

Když německá exportní lobby tlačila na zavedení eura, slibovala si, že zahrnutí slabých ekonomik jihu Evropy přispěje ke znehodnocení společné měny a slabší euro pomůže německému exportu. Dnes je to ale především německá ekonomika, která na zavedení společné měny doplácí. Kdyby dnes stagnující německá ekonomika používala dál svoji marku, marka by depreciovala a pomohla by vrátit německou ekonomiku na růstovou dráhu. Relativně rychlý hospodářský růst Španělska, Řecka nebo Irska brání znehodnocení evropské měny, které by německá ekonomika dnes tolik potřebovala.

Navíc, německá deflace v kombinaci s jednotnými úrokovými sazbami znamená, že reálné úrokové sazby jsou v Německu vyšší než ve zbytku eurozóny, což také nenapomáhá zemi vymanit se z recese. Evropský pakt stability vyžaduje, aby země s deficitem státního rozpočtu vyšším než 3 % HDP platila pokuty do společné pokladny. Pokud by Německo sankce za nedodržení měnových kritérií zaplatilo, mělo by to nejen negativní rozpočtové, ale i měnové důsledky: další odliv peněz ze země by pouze prohloubil deflační krizi. V tomto smyslu měl předseda Evropské komise Romano Prodi pravdu, když Pakt označil za hloupý. Ovšem i bez placení pokut z Německa odplouvají každoročně do Bruselu peníze na dotace chudších členů Unie, jelikož Německo je dlouhodobě v pozici čistého plátce. Proto nyní, když Německo nemá samostatnou měnu, bude se německá peněžní zásoba smrskávat každý rok tak jako tak.

Roční míra inflace v Eurozóně je nyní na 2 procentech. Je to ale pouhý průměr a inflace se v jednotlivých zemích velmi liší. Nízký inflační cíl znamená, že se některé regiony – a dnes je to Německo – snadno dostávají do deflace provázené poklesem hospodářství a růstem nezaměstnanosti. Obecně lze říci, že čím více se liší hospodářský vývoj v jednotlivých regionech měnové oblasti, tím vyšší musí být průměrná míra inflace, aby společná měna nezpůsobovala v některých regionech deflaci a recesi. Proto již dnes můžeme čím dále častěji slyšet o nutnosti uvolnit inflační cíl Evropské centrální banky. Pokud k tomu na nátlak Německa dojde, posvátná kráva nezávislosti ECB padne dříve, než kdokoliv čekal.

České republice by zavedení eura přineslo vyšší inflaci

Nepříznivé dopady zavedení společné měny by měly být varováním pro všechny, kdo horují pro brzké rozšíření eurozóny. Česká republika je rostoucí ekonomika zažívající příliv kapitálu. Tento příliv investic vede každoročně ke zhodnocování koruny o deset procent. Pokud by Česká republika začala používat místo koruny euro, byl by to nejen konec zhodnocování koruny, ale také návrat každoroční desetiprocentní inflace, která byla výsledkem přílivu kapitálu v rámci systému fixního kurzu do roku 1997. Druhou stranou mince zvýšené české inflace by byla prohlubující se německá deflace. Začlenění České republiky a dalších rostoucích ekonomik střední a východní Evropy do eurozóny by si dříve či později vynutilo další zvýšení inflačního cíle ECB – což by mohlo míru inflace v České republice zvýšit i nad deset procent.

V neposlední řadě, zavedení eura v České republice by znamenalo nejen zrychlení růstu cen, ale také to, že by inflace byla nastavována a řízena ze sídla Evropské centrální banky ve Frankfurtu, na jejíž politiku by Česká republika měla zanedbatelný vliv.

Romano Prodi měl možná pravdu, když označil pakt stability za hloupý kvůli jeho rigiditě. Kdyby však byl konzistentní, musel by toto hodnocení vztáhnout na projekt eura jako takový.

Tagy:
Lídr kandidátky SPD a Trikolory do Evropského parlamentu. Manžel, otec, učitel, ekonom