Poznámky k rovné dani

Progrese příjmových daní vznikla jako výsledek levicového volání po zmírnění nerovností v příjmech. Vrcholu dosáhly tyto snahy v sedmdesátých letech, kdy nejvyšší sazby přesahovaly v řadě evropských zemí dokonce devadesát procent. Ukázalo se však, že daňová progrese nese celou řadu negativních efektů, navíc nepřispěla ke kýženému zmírnění příjmové nerovnosti ani k růstu daňových výnosů. Počáteční předpoklad „vyšší sazba daně pro bohaté = vyšší daňový výnos a menší rozdíly v příjmech“ se nesplnil, protože progresivní zdanění s sebou neslo nemalé náklady a vedlejší efekty. Pokusím se poukázat na některé z nich.

Významným faktorem při posuzování účinku progresivní daně je daňový přesun. Je-li uvalena na dodatečné příjmy dobře placených manažerů vyšší daň, obvykle ji tito vůbec nepocítí, neboť si vymohou zvýšení hrubé mzdy tak, aby čistý příjem zůstal zachován. Jejich vyjednávací síla je v tomto mnohem vyšší než u snadno nahraditelných profesí s nižší mzdou. Daň se tak z velké části přesune do cen produkce a zaplatí ji nakonec všichni spotřebitelé úměrně svým příjmům.

Neopominutelným faktorem působení daňové progrese jsou rovněž administrativní náklady. Při složitých daňových soustavách si poplatníci najímají daňové poradce, zaměstnavatelé, kteří odvádějí daně za své zaměstnance, musí najímat více účetních, berní úřady musí udržovat větší aparát na daňový výběr a kontrolu. S rovnou daní odpadá řada finančních i časových nákladů a takto uvolněné zdroje mohou být v ekonomice účelněji využity.

Progresivní daň zvyšuje motivaci ekonomických subjektů k legálním i ilegálním daňovým únikům. Jedním z běžně využívaných způsobů, jak se vyhnout vyšším sazbám daně z příjmu, je nahrazení části mzdy nepeněžními požitky, jako jsou služební auto, byt, stravování, rekreace, atd. Tyto nepeněžní požitky mají tím vyšší podíl na celkové odměně zaměstnanců, čím je zdanění progresivnější. Obvyklým postupem je i směrování části mzdy na jiného poplatníka. Celkově odvedená daň ze dvou takto upravených mezd je potom nižší než v případě jedné nižší a jedné vyšší mzdy. Snadno se tento způsob vyhnutí se dani provádí v případě rodinných firem, resp. u rodinných příslušníků zaměstnaných v jedné firmě.

Vyšší zdanění mění relaci mezi dodatečným příjmem při přechodu do šedé ekonomiky a rizikem postihu. Proto se více vyplatí toto riziko podstoupit. Stát tak o daňový výnos v tomto ohledu přichází, místo aby jej získával. Působení v šedé ekonomice navíc klade na ekonomické subjekty vyšší náklady na ochranu před sankcemi ze strany státu. Jedná se tak o zbytečně vynaložené náklady, které by při normálním zdanění mohly být využity efektivněji.

Mezi významné náklady progresivního zdanění patří distorze. Hlavní distorzí progresivní daně za předpokladu, že se vyšší daňové sazbě nedá stoprocentně vyhnout, je náhrada dodatečné práce volným časem. Daně tak působí demotivačně – lidé, kteří by za normálních okolností volili výdělečnou činnost, volí jiné aktivity.

Progresivní zdanění se v tomto století také pravděpodobně významně podepsalo na neblahém nárůstu míry státního přerozdělování. V prostředí inflace se stále více a více poplatníků přesouvá do vyšších sazeb, aniž by původně byly tyto sazby pro tyto poplatníky určeny. Dochází tak k plíživému nárůstu zdanění bez potřeby zvláštního zákona. Vládě to umožňuje zvyšovat své výdaje na úkor efektivnějšího soukromého sektoru.

V neposlední řadě je třeba zmínit morální argument proti progresivnímu zdanění – progresivním zdaněním trestáme poplatníky za jejich dodatečnou aktivitu a za schopnost vydělat si více peněz. Stát po někom chce vyšší díl z příjmu, aniž by mu za to nabízel adekvátní protislužby.

Ačkoliv mezi ekonomy a politiky existuje hnutí za rovnou daň z příjmu, zatím se ji v žádné zemi, která přešla na progresivní zdanění, prosadit nepodařilo. Nicméně v posledních dvou desetiletích dochází ke zmírňování progrese postupným snižováním horních sazeb a některé její negativní projevy se tak zmírnily. Rovná daň je lákavým konceptem a rozhodně stojí za další diskusi.