O co jde německému kancléři?
Irové udělali na konci 80. let chytrou věc: využili dotací EU ke snížení daní. Stavbu silnic financovali z dotací hrazených německými daňovými poplatníky a svým občanům daně snížili. Stejnou chybu (dříve se tomu říkalo evropská solidarita) pochopitelně již Němci nechtějí opakovat v případě České republiky a dalších nových členů. „Dokud se to týkalo jen jedné země, tak jsme to strpěli,“ uvedl německý kancléř Gerhard Schröder na otázku, proč brojí proti „nízkým“ daním ve střední a východní Evropě, když mít nízké daně a současně čerpat evropské dotace mohlo dlouhodobě Irsko. (Handelsblatt 29.4.2004) Spolu s dalšími evropskými vůdci varoval země ze střední Evropy, že neochota zvýšit daně může vést k problémům při čerpání fondů.
Zatímco volání po snížení mezinárodního přerozdělování lze přivítat, (koneckonců ČR bude čistým plátcem – byť vláda tvrdí opak a některé platby do EU zamlčuje a očekávané příjmy nadhodnocuje), snaha diktovat nám daně je nepřijatelná.
Schröderův tlak vyvolal odpor u všech vlád ve střední Evropě. Anomálií je Česká republika, kde se premiér Špidla přidal na Schröderovu stranu: „Tyto tendence k daňovému dumpingu ohrožují Českou republiku“ (MF Dnes 4.5.2004). Je však zřejmé, že Českou republiku ohrožují naopak tendence k daňovému diktátu a podléhání tomuto tlaku. Shovívavost ke Schröderovým slovům vyjádřil také exprezident Havel, když uvedl: „Měli bychom být schopni jistého nadhledu, vcítění do situace těch druhých … je samozřejmé, že v Evropské unii každý nějakým způsobem dbá, aby ho jiní nešidili.“ (Právo 15.5.2004) Havel vychází z mylné úvahy, že země, které mají nízké daně, šidí Německo.
Nepřímé daně v EU podléhají jednomyslnému rozhodování v Radě ministrů, o přímých daních EU dokonce nemá rozhodovat vůbec. Ústředním zájmem současné německé politiky je změnit tento stav a převést daně včetně daní přímých do režimu většinového hlasování v Radě ministrů Evropské unie. „U daňové politiky musíme odstoupit od zásady jednomyslnosti,“ uvedl Schröder (Handelsblatt 29.4.2004). Nejsou to jen planá slova, protože tuto věc Němci spolu s Francouzi začlenili do návrhu Evropské ústavy (a naše vláda proti tomu nemá námitky!!!). Kdyby vstoupil návrh evropské ústavy v platnost, pak by mohlo Německo s 12 spojenci proti zbylým 12 zemím přehlasovat ty země, které si chtějí přímé daně určovat samy podle svého.
Návrh euroústavy zakotvuje právo EU regulovat spotřební daně: „Evropský zákon nebo rámcový zákon Rady ministrů stanoví opatření k harmonizaci právních předpisů týkajících se daní z obratu, spotřebních daní a jiných nepřímých daní … Rada ministrů rozhoduje jednomyslně po konzultaci s Evropským parlamentem.“ (čl. III-62, odst. 1) Oproti současnému stavu ale euroústava umožňuje přejít z jednomyslnosti do většinového hlasování: „Zjistí-li Rada ministrů, která rozhoduje jednomyslně na návrh Komise, že se opatření uvedená v odstavci 1 týkají administrativní spolupráce, boje proti daňovým podvodům nebo protiprávním daňovým únikům, rozhoduje se při přijímání evropského zákona nebo rámcového zákona, který stanoví tato opatření, kvalifikovanou většinou, odchylně od odstavce 1.“ (čl. III-62 odst. 2) Totéž navrhuje euroústava i pro přímé daně: „Zjistí-li Rada ministrů, která rozhoduje jednomyslně na návrh Komise, že se opatření ohledně daně ze společností týkají správní spolupráce, boje proti daňovým podvodům nebo protiprávním daňovým únikům, přijme kvalifikovanou většinou evropský zákon nebo rámcový zákon stanovící tato opatření za předpokladu, že jsou nezbytná pro zajištění fungování vnitřního trhu, a zabrání narušení hospodářské soutěže.“ (čl. III-63) Je jasné, že ministři nemohou nezjistit, že se návrhy Komise týkají administrativní spolupráce nebo boje proti daňovým únikům, bude-li to v návrhu Komise uvedeno. A přesvědčit pár zatvrzelých ministrů je pro silné státy podstatně snazší úkol, než přesvědčit několik suverénních parlamentů.
Návrh ústavy EU v uvedených paragrafech obsahuje zřetelnou fintu, jak snadno přehlasovat státy s nízkými daněmi a nařídit pouhým hlasováním v Radě celoevropské minimální sazby DPH, spotřebních daní i daní z příjmu právnických osob. Bude-li přijata ústava EU, můžeme zapomenout na to, že by někdy po příštích volbách u nás mohla být zavedena jednotná 15% daň. Pravomoc EU většinově stanovovat daně je revoluční a měla by dalekosáhlé důsledky. Je tristní, že naše vláda tato ustanovení návrhu euroústavy naprosto ignoruje.
Tato ustanovení (spolu s posílením hlasovací váhy Německa) jsou pro německé vyjednavače klíčové a kancléř udělá vše pro to, aby byla euroústava přijata. Na otázku, co by dělal, kdyby ústava nebyla přijata, Schröder – v souvislosti s většinovým hlasováním o daních – odpověděl, „To je čistě teoretická diskuse, kterou nepřipustím.“ (Handelsblatt 29.4.2004)
Britský premiér Tony Blair si vytkl „nepřekročitelnou mez“, a pokud nebude regulace daní z návrhu evropské ústavy vyškrtnuta, nehodlá ji podepsat: „Daňová politika by měla být věcí státní suverenity … Pokud by bylo zdaňování předepisováno centrálně, ztratil by politický život v členských zemích smysl, zdaňování by již nemohlo odrážet voličské preference. Proto nepodporujeme žádný krok, který by rozšířil hlasování kvalifikovanou většinou i na daňovou oblast … a toto stanovisko budeme hájit na mezivládní konferenci..“ (Hospodářské noviny 7.11.2003). Je trestuhodné, že naše vláda popírá, že návrh euroústavy zavádí většinové hlasování o daních a že je ochotna za zády voličů připravit ČR o právo určovat si daně a evidentně tak poškodit naše zájmy ve prospěch francouzsko-německé socialistické evropské politiky.
