Centrální bankovnictví: Hledání second best

Klasičtí liberálové jsou zastánci malé omezené vlády, která nezasahuje do životů lidí. Na druhé straně má vláda být silná v zajišťování spravedlnosti, pořádku a národní obrany. Za tímto účelem potřebuje daně. Existují sice myšlenkové směry v rámci širšího liberálního hnutí, které zavrhují jakékoliv zdanění, nicméně valná část liberálů – včetně mě – souhlasí s oprávněností existence minimálních daní na zajišťování práva na život a majetek prostřednictvím vlády.

Jak uvedl Ludwig von Mises ve svém díle Lidské jednání (Human Action), „Udržování vládního aparátu soudů, policistů, věznic a ozbrojených sil vyžaduje nemalé náklady. Uvalování daní na tyto účely je plně v souladu se svobodou jednotlivce ve svobodném tržním hospodářství.“

A vydávání peněz znamená daň. V ekonomii se to nazývá „inflační daň“ neboli „ražebné“. V tomto smyslu tedy nemusí být existence centrální banky v rozporu s principy svobody jednotlivce, za podmínky, že tato inflační daň je uvalována nediskriminujícím způsobem a není využívána k přerozdělování.

Ražebné je daň

Monopolní právo vydávat peníze znamená daň, byť implicitní. Je to jednoduše alternativa k explicitním daním. Tištění peněz a jejich utrácení uvaluje na držitele peněz „inflační daň“ stejně jako kdyby jim vláda vzala peníze z kapes přímo. Za každou korunu si koupíme méně zboží, pokud bude v ekonomice obíhat korun více a pokud se nezmění množství statků, které se za ně lze koupit. Je to podobné jako když akciová společnost zředí své akcie a místo 1000 kusů akcií jich nově bude 2000. Pak na každou akcii bude připadat poloviční podíl na společnosti a na dividendách.

Tištění peněz je tedy zkrátka jednou z forem sebrání peněz poplatníkům, alternativou k explicitním daním, jakými jsou daň z příjmu nebo DPH.

Pokud se shodneme, že inflace je daň, pak vyvstává následující otázka: Jsme schopní říci, že uvalení dodatečné DPH ve výši 50 miliard korun je lepší (tj. méně škodlivé a distorzní) než natištění dodatečných 50 miliard korun, které způsobí inflaci řekněme 1 %? Pokud nejsme schopni říci, že dodatečná daň je lepší než tisk peněz, pak nekompromisní odmítání centrálního bankovnictví (což mnoho libertariánů – podle mě chybně – činí) je na stejné úrovni jako nekompromisní požadavek na rušení všech daní.

Pro ty libertariány, jimž se na myšlence zrušení centrální banky vždy zdálo něco divného, mám odpověď. Nebýt pro zrušení centrálního bankovnictví samo o sobě nemusí být nekonzistentní s klasickým liberalismem, dokud uznáváme smysluplnost vlády, byť malé a omezené, pokud nejsme anarchisti.

Ti, kdo horují pro bezpodmínečné zrušení centrální banky – a nejsou „anarchokapitalisté“ – by měli prokázat, že tisk peněz je vskutku horší než explicitní zdanění. Takový důkaz nicméně vyžaduje ekonomickou analýzu, samotná politická filosofie na to nestačí.

Hledejme second best

Budu v tomto článku argumentovat, že malé zvýšení měnové báze (oběživa) není nezbytně horší než malé zvýšení explicitních daní. Pokud se dokážeme smířit s malým zdaněním – jestliže co možná nejméně pokřivuje chování lidí, pak bychom se mohli smířit i s malou inflací, pokud bude též co možná nejméně pokřivovat chování lidí. Tedy to, co zde v debatě na téma centrálního bankovnictví obhajuji, je ve skutečnosti jakési second best – druhé nejlepší řešení, když ideál není dosažitelný.

Pokud jde o explicitní daně, first best řešení by znamenalo žádné daně. Lidé by jednoduše byli ochotní dobrovolně platit dostatek peněz, aby to zajistilo chod státu a financování funkcí konzistentních s filosofií klasického liberalismu. Pokud ale nějaké daně nutné jsou, pak second best řešení znamená co nejmenší daně, které co nejméně pokřivují lidské chování.

Podobně je to s emisí peněz. První nejlepší řešení by znamenalo žádné centrální bankovnictví. Žádný monopol na emisi peněz. Jen svobodné bankovnictví bez zásahů státu. Lidé by mohli zakládat banky vydávající soukromé peníze. Některé banky by garantovaly směnitelnost svých peněz za zlato, některé za nějaké jiné aktivum, některé by deklarovaly stoprocentní krytí běžných vkladů hotovostí, některé by naopak nabízely i u běžných vkladů úrok a výměnou za to by peníze klientů investovaly do půjček a obligací. Takové by mohlo být first best řešení. Chápeme ale, že vláda nějaké peníze potřebuje, i když mnohem méně než kolik vybírá a utrácí dnes. Nějaké peníze ale i tak potřebuje.

Předpokládejme, že vláda potřebuje 3 % HDP – 100 miliard korun ročně na financování libertariánské vlády – tedy parlamentu, vládního kabinetu, diplomacie, spravedlnosti, policie, věznic a obrany. Předpokládejme, že vláda vybere 20 miliard na poplatcích a pokutách za přestupky a od odsouzených vězňů. K tomu jí zbývá vybrat dalších 80 miliard korun. Může tedy uvalit explicitní daň ve výši 80 miliard, nebo může natisknout 80 miliard. Nebo může zvolit nějakou kombinaci explicitní daně a ražebného.

V ekonomické literatuře bylo napsáno mnohé o škodlivosti daní i o škodlivosti inflace. Většina autorů se shoduje, že nízká inflace není tak škodlivá jako vysoká inflace. Některé studie dokonce ukazují, že mírná inflace je spojena s vyšším růstem ekonomiky než záporná míra inflace. Možná je to tak proto, že existuje zákon rostoucích mezních nákladů (zdanění), takže mírná inflace plus nízká daň může být méně škodlivým řešením než žádná inflace plus vyšší daň nebo než žádná inflace plus mírná daň plus vyšší státní dluh.

Emise peněz bez centrálního plánování

Dnešní centrální bankovnictví je daleko od toho, aby bylo v souladu s klasicky liberálním pojetím. Abychom měli centrální banku konzistentní s klasicky liberálním pohledem, musela by splňovat tři podmínky: Za prvé, centrální bankovnictví nesmí být centrální plánování. Za druhé, emise peněz by měla být ústavně omezená. Za třetí, měnová konkurence by měla být umožněna.

Lze mít centrální banku, která nezasahuje do tržních úrokových měr, která neintervenuje na devizovém trhu i která nezachraňuje banky ad hoc dodáváním likvidity. Můžeme zkrátka mít neutrální centrální banku, která slouží jedinému účelu: Tisknout peníze daným mírným tempem, aby dodala peníze na nezbytné vládní výdaje. Tato míra může být stanovena parlamentem stejně jako se hlasuje o daňových sazbách. Peníze takto vytištěné by byly příjmem státního rozpočtu. Jak nás učí kvantitativní teorie peněz, pokud je tempo růstu peněz 4 % a reálný růst ekonomiky je také 4 %, pak by výsledkem takovéto mírné emise peněz byla nulová cenová inflace (za předpokladu, že peněžní multiplikátor a rychlost obratu peněz jsou neměnné). Pokud je tempo růstu oběživa nižší než tempo ekonomického růstu, byl by výsledkem mírný pokles cenové hladiny. Pokud by růst měnové báze byl 5 % a ekonomický růst by činil 4 %, byla by výsledkem cenová inflace kolem 1 %.

Ústavní omezení

Pokud by inflační daň byla stanovována parlamentem, bylo by užitečné, aby takové rozhodování bylo ústavně omezeno. V mnoha zemích podobné omezení existuje. Např. v České republice je centrální banka ústavně vázána dělat nanejvýš takovou emisi peněz, aby udržovala cenovou hladinu stabilní.

Samozřejmě, že pokud považujeme za užitečné ústavní omezení, pokud jde o míru inflace, pak bychom měli stejně tak chtít ústavní omezení pro explicitní daně nebo pro zadlužování. Např. ve Švýcarsku vyžaduje ústava vyrovnaný rozpočet a také stanoví stropy pro přímé i nepřímé daně. Zadlužit se stát může, jen pokud to schválí kvalifikovaná většina. Stropy na přímé daně a DPH mohou být zvýšeny, jen pokud to schválí v referendu většina lidí i většina kantonů konfederace.

Měnová konkurence

Další důležitou podmínkou je měnová konkurence.

V Evropě jsou země, které sdílí nadnárodní měnu euro, země, které mají svoji národní měnu, i země, které vůbec žádné zákonné platidlo nemají. V České republice máme měnu, která slouží deseti milionům lidí. Národní banka je ústavou vázána udržovat stabilní cenovou hladinu. Centrální banka ještě nikdy nekoupila žádný dluhopis české vlády a nezasahuje ani do devizového trhu a měnové kurzy jsou utvářeny volně podle tržní nabídky a poptávky. Na Gibraltaru mají měnu, kterou používá 28 tisíc obyvatel. V Andoře mohou lidé platit, čím chtějí, žádnou státní měnu tam nemají. V Lichtenštejnsku sdílí měnu se Švýcarskem. Sedmnáct evropských zemí experimentuje s monstrózní nadnárodní měnou, eurem, ale stále existuje v Evropě na 34 měn.

Stejně jako je daňová konkurence důležitou překážkou proti nekonečnému zvyšování daní, je měnová konkurence bariérou proti zneužívání měnového monopolu a vysoké inflaci. Pojďme tedy zrušit zákazy používání a vydávání alternativních měn.

Někdo by mohl namítnout, že bez monopolního postavení v emisi peněz by vláda těžko jakékoliv ražebné získala, když by lidé vždy raději přešli k neinflačním měnám. Nemyslím si to. Peníze jsou prostředkem směny, účetní jednotkou, a měřítkem hodnoty. V tomto se peníze podobají technickým normám nebo jazyku, jímž se lidé dorozumívají. Čím více lidí se přikloní k nějaké normě a začne ji používat, tím je tato norma pro lidi hodnotnější. Národní měna vydávaná vládou (či její centrální bankou) může tedy nějaké ražebné vládě zajišťovat, i když by byla vystavena konkurenčnímu lemu alternativních soukromých a místních měn, za podmínky, že by byla emise peněz vládou využívána přiměřeně a nikoliv zneužívána.

Závěr

Nechme lidi, aby mohli legálně používat cizí měny a nechme je, ať si zakládají měny své vlastní, budou-li chtít. Ale nerušme centrální banku. Pokud centrální banka emituje peníze umírněným tempem, způsobem, který nepokřivuje chování lidí, a pokud jsou takto získané peníze použity odpovědně na výdaje, které jsou v souladu s oprávněnými úkoly vlády, pak si svoji existenci zaslouží. Může vládě poskytnout nezbytné zdroje. Takto hrazené vládní výdaje budou samozřejmě na úkor veřejnosti, ale na menší úkor, než dodatečné daně.

Petr Mach vyučuje ekonomii na VŠEM a VŠFS a je předsedou Svobodných