Hladomory a svobodný obchod

Obyvatelé bohatého Severu, i ti chudší, netrpí hlady a často si mohou dopřát exotické ovoce, cestování a spoustu barevných časopisů, které je lákají ke spotřebě dalšího luxusního zboží.

Takový je zjednodušený obrázek dichotomie dnešního světa a hledání příčin této křiklavé rozdílnosti zaměstnává mnohé žurnalisty, sociology či ekonomy.

Existuje vlivné globální levicové hnutí, které viní z hladomorů v Africe globalizaci, Světovou banku, nadnárodní akciové společnosti a kapitalismus. Odpůrci globalizace vidí určité přednosti v alternativním způsobu života, kritizují vysokou spotřebu obyvatel bohatých zemí, usilování o zisk a tzv. konzumní kulturu, která je založena na snaze vyjít maximálně vstříc potřebám zákazníka a přesvědčit jej o užitečnosti vlastní produkce.

Alternativní způsob života pro odpůrce této civilizace znamená obvykle život v komunitě, která nespotřebovává tzv. neobnovitelné zdroje, neprodukuje nerecyklovatelný odpad a je hospodářsky soběstačná. Spotřeba obyvatel vyspělých zemí je prý nad únosné možnosti krajiny a bez dovozu mnoha přírodních zdrojů (dřeva, ropy či zemědělských plodin) ze zemí chudých by bohaté země nemohly mít takovou spotřebu, jakou mají. Žijí tedy prý na úkor těch chudých. Sotva by vzhledem k omezenosti přírodních zdrojů podle odpůrců „konzumní společnosti“ mohli mít všichni lidé na světě spotřebu na úrovni vyspělých zemí.

Takové hodnocení považuji za fundamentálně špatné a domnívám se, že soběstačné hospodaření a nevyužívání dělby práce a obchodu je ve skutečnosti příčinou chudoby, hladomorů a násilností, a nemůže proto být lékem na řešení těchto problémů.

Zdroj blahobytu

Pokud lidé žijí soběstačným způsobem života a na svém pozemku si pěstují vše, co pro sebe a svou rodinu potřebují, mohou zvýšit svoji spotřebu nanejvýš za cenu vyšší dřiny. Když se však lidé specializují na činnost, která jim jde nejlépe a výsledky takové činnosti pak smění se sousedy, aby měli to, co potřebují, mohou zvýšit svůj blahobyt i při nižší námaze. Přírodní podmínky ani lidské schopnosti nejsou na světě rozděleny rovnoměrně. Dělba práce znamená nalézt v této rozmanitosti svoji komparativní výhodu a využít ji ku svému prospěchu.

Kouzlo specializace je prosté: svobodný člověk se věnuje jiné činnosti než dosud jen tehdy, pokud se mu tato změna vyplatí. Na dělbě práce zkrátka vždy vydělávají obě strany následného obchodu. Je přitom samozřejmě možné, že nějakého obchodu později litujeme. Můžeme si z toho ale vzít ponaučení, a proto špatné obchody nejsou na rozdíl od těch dobrých opakovány.

Tak jako platí blahodárný princip dělby práce a komparativní výhody mezi sousedy v jedné vesnici a mezi příslušníky jednoho národa, platí stejně i v mezinárodní dělbě práce a v mezinárodním obchodě. I každý chudý Afričan, který se byť s bohatým Evropanem rozhodne vyměnit svou produkci, to dělá jen a jen proto, že je to pro něj výhodnější, než kdyby tak neučinil. Růst mezinárodního obchodu proto svědčí o růstu blahobytu všech zúčastněných.

Ekonomický růst, který je mnohdy vykládán jako výsledek vládních politik, má ve skutečnosti mnohem prozaičtější kořeny. Každý drobný objev jednotlivého člověka jak dosáhnout něčeho s nižší námahou a nižšími náklady je zdrojem tohoto růstu. Lidé, kteří žijí soběstačným životem, mají jen velmi omezenou možnost tohoto pokroku dosahovat. Každý obchod je důsledkem blahodárné dělby práce a je tedy odrazem pokroku.

Bohatství Západu nepramení z vykořisťování chudých zemí: vždyť obyvatelé bohatých zemí nedovážejí z chudých zemí nic zadarmo – obchod je vždy výhodnou výměnou něco za něco. Bohatství Západu pramení právě z využívání výhod, které skýtá dělba práce a svobodný obchod. Chudé země může z jejich bídy vyvést jenom rozvoj výrobní specializace a směny – jak uvnitř zemí, tak v mezinárodní dělbě práce.

Proto jestli Západ něčím škodí obyvatelům chudých zemí (a stejně tak i sobě), je to právě protekcionismus – omezování volného obchodu, omezování dovozu z chudých zemí či dotování domácí produkce.

Soběstačnost prý zajistí jistou obživu, snižuje riziko hladovění. Ve skutečnosti je spíš opak pravdou.

Může někde delší dobu nepršet, ale nemůže delší dobu nepršet všude. Dělba práce a mezinárodní provázanost obchodu proto zabraňují, aby nepřízeň počasí měla na obyvatelstvo katastrofální dopad. Hladomory dopadají krutě na národy, které nemají diverzifikovanou produkci.

Člověk nedokáže samozřejmě zabránit krutým přírodním procesům, může jejich dopad ale účinně zmírnit nebo dokonce využít ve svůj prospěch. Přirozené rozmary počasí na nás budou dopadat vždycky, ale s běžnými případy sucha a mrazu se dnes dokážeme vypořádat. Dříve i v Evropě, když nějakou zemi postihlo sucho, hladověl celý národ. Dnes, když nějakou oblast postihne sucho, způsobí to místním zemědělcům finanční ztráty a ceny ku škodě jedněch a prospěchu jiných vzrostou, nikdo ale netrpí hlady. Díky tomu, že ne všichni obyvatelé Evropy pracují v zemědělství, mohou být jejich výrobky směňovány za potraviny, které jsou produkovány v zemích a oblastech, které suchem postiženy nejsou. Naproti tomu v Africe je i dnes mnoho rolníků, kteří pěstují potraviny jen pro svou vlastní potřebu. Proto místní lidé hladovějí, jakmile je postihne větší sucho. Neprodukují jinak nic, co by za potraviny směnili.

Přeje-li si nějaký zemědělec eliminovat riziko výkyvů cen, nemůže si přát nic jiného než otevřený trh. Extrémní výkyvy počasí jsou na zeměkouli rozloženy a světové ceny jsou proto relativně stabilní.

Dělba práce spolu s volným obchodem umožňuje riziko hladomoru rozložit. Volný obchod je jako pojištění, které rozkládá riziko mezi mnoho jednotlivců, kteří možná platí vyšší ceny za potraviny, ale alespoň nehladoví. Každý, koho skutečně trápí problém světového hladovění, by měl bojovat za volný obchod a demonstrovat proti clům, kvótám a dotacím.

Mírová spolupráce

I války a rozbroje, které jsou dnes v Africe příčinou mnoha utrpení, mají své kořeny v nerozvinutosti obchodu. Rozpoutání násilného nepřátelství má své výnosy a náklady stejně jako každá jiná lidská činnost. A je nepochybné, že nepřátelství je mnohem nákladnější mezi lidmi, kteří žijí v systému dělby práce, než ve světě soběstačnosti.

Jak napsal rakouský ekonom Ludwig von Mises: „Může dojít k tomu, že soběstační rolníci, kteří si na svém statku pěstují vše, co pro sebe a svoji rodinu potřebují, povedou proti sobě války. Když se ale vesnice rozdělí na nepřátelské skupiny a kovář přitom bude na jedné straně a švec na druhé, trpěla by jedna část, když by chtěla boty, a druhá část, kdyby potřebovala nástroje a zbraně.“

Dříve jistě i v Čechách mezi sebou válčily rody, jejichž potomci dnes mají díky volnému obchodu ze vzájemné existence užitek. Dělba práce zvyšuje produktivitu každého jednotlivce a současně podporuje dobrovolnou mírovou spolupráci.

Těžko se na druhé straně může obchod rozvíjet tam, kde zuří války. V Africe trpí chudobou i oblasti, kde má rok několik vegetačních období a plodiny bují rychleji než v Evropě. Přesto se tam nevyplatí do zemědělského podnikání investovat. Nevíte, kdy vám farmu znárodní nebo kdy vás přepadne jaká ozbrojená banda. Přitom ochrana práva na život a majetek je to základní, co po státu jako občan požadujete.

Utváření bezpečného státu je zkrátka těžký a dlouhodobý proces. Existují jediné dvě možnosti jak docílit zákonnosti tam, kde chybí: můžeme ji ve prospěch obchodu a blahobytu nastolit zvenčí (tj. kolonizovat taková území), nebo můžeme z dálky pozorovat dlouhodobé a kruté utváření zákonnosti. Žádná třetí cesta neexistuje.

Zdá se, že k dosahování blahobytu je třeba kromě elementárních přírodních podmínek umožňujících život splnit dvě další podmínky: 1) nebránit svobodnému podnikání přílišnou státní regulací a zároveň 2) zajistit státní vynucování práva na život a majetek. Stát musí tedy na jedné straně nechat lidi svobodně podnikat a na druhé straně být dostatečně silný v zajišťování policie, spravedlnosti a vnější obrany. Pravděpodobně žádná z podmínek u nás nefunguje dokonale, funguje ale alespoň natolik dostatečně, aby nedošlo k bídě, rozkladu státu, chaosu a anarchii. A to se právě stále ještě nedá říct o řadě afrických území, která trpí kmenovými boji, nejistotou podnikání a případně i klimatem nepříliš vhodným k životu.