Proč a jak snížit daně

7.12. 2005Ing. Petr Mach, PhD11x

Tabulka č.1: Zdanění mzdy v České republice

Daně jsou vysoké a složité

O tom, že jsou daně nutné, téměř nikdo nepochybuje. Ale takto vysoké rozhodně být nemusí. Daňová kvóta (vybrané daně děleno HDP) nebyla vždy tak vysoká, jako je dnes. Od pádu komunismu až do roku 1998 vlády daně snižovaly, od roku 1998 se však objem peněz, které utrácí občané na základě principu dobrovolnosti a vzájemné výhodnosti zužuje, a naopak se rozšiřuje objem peněz, o kterých za nás rozhoduje stát. To podvazuje ekonomický růst – ubývá plateb výhodných pro všechny a přibývá plateb, ze kterých má sice příjemce peněz prospěch, ale daňový poplatník nese újmu. Jen na DPH vláda od nás vybere letos dvakrát tolik než v roce 1998, ceny se přitom od té doby zvedly jen o necelou třetinu! Za tu dobu také přibyla řada vládních úřadů a dotačních programů. Jen na finančních úřadech přibylo za tu dobu 2 tisíce úředníků a náklady na daňovou správu stouply o miliardu korun. O desítky miliard narostly dotace průmyslovým podnikům a zemědělcům.

Graf č. 1: Daňová kvóta v České republice

Zdroj: Ministerstvo financí

Nemohl by stát utrácet jen tolik, kolik utrácel v roce 1998 nebo ještě méně? Nemohly by se některé výdajové programy zrušit a daně snížit? Zajisté. Když mohl stát vystačit s daněmi ve výši 33 % HDP v roce 1998, proč by se stejným objemem nemohl vystačit nyní? Tři procenta HDP, o které jsou daně vyšší, znamenají 90 miliard korun, které by se jistě daly snadno ze státního rozpočtu škrtnout. V tomto článku se ale nebudu zabývat veřejnými výdaji, to je na samostatné pojednání. Ukážu, že daně lze do jisté míry snížit i bez nutnosti škrtat ve výdajích.

Náš daňový systém, podobně jako v mnoha dalších zemích, trpí dvěma vážnými vadami: Daně jsou nejen velmi vysoké, ale i velmi složité. Oba faktory vedou jednak k nespravedlnostem a jednak podvazují ekonomický růst. Komplikované daně znamenají, že ne každý se dokáže vyznat ve všech skulinách. Systém desítek výjimek, odečitatelných položek a různých sazeb vede k tomu, že lidé a firmy nevynakládají peníze na to, co je nejvýhodnější z hlediska přirozeného, ale na to, co je nejvýhodnější z hlediska daní. Vysoké daně motivují k zatajování příjmů, odrazují od práce a podnikání, ženou firmy za hranice státu.

Shodneme-li se na tom, že daně jsou komplikované a vysoké, máme tři možnosti: a) smířit se s tím a nechat je tak jak jsou, b) daně zvyšovat a současně vymýšlet další odečitatelné položky a další sazby a systém tím dále komplikovat, což se děje posledních 8 let, nebo c) daně zjednodušit a snížit. C) je správně, a stále více zemí světa zavádí model, kterému se říká flat tax (rovná daň), systém, který se vyznačuje daňovou neutrálností, jednoduchostí, eliminací mnoha výjimek, a uplatňováním stejné daňové sazby pro každou další vydělanou korunu.

Rovná daň jako lepší daňový systém

Model rovné daně díky svým vlastnostem zvyšuje hospodářský růst, snižuje daňové úniky a snižuje byrokratické náklady. Díky těmto svým vlastnostem může existovat s nižší mírou zdanění, aniž by bylo nutné pracně hledat, kde snížit výdaje.

Čím se vyznačuje rovná daň? Za prvé, co se týče daně z příjmu fyzických osob, místo plejády odečitatelných položek existuje jen odečitatelná položka na člověka. Nikdo nemusí složitě hledat v zákonech, o co by si mohl snížit základ daně. Odečitatelná položka je v systému rovné daně přitom vyšší než dnešní základní odečitatelná položka na poplatníka, a to ze dvou důvodů. 1) Když se takto zvýší čistý výdělek lidí s nízkými příjmy, nebude jim muset stát tolik vyplácet na sociálních dávkách. Dnes existují tisíce rodin, kterým stát na sociálních dávkách dává zhruba to, co jim před tím vzal na daních. Rovná daň s vyšší odečitatelnou položkou odstraňuje toto neefektivní přerozdělování od chudých k chudým, kdy stát lidem z jedné kapsy bere, aby jim mohl do druhé kapsy dávat. Stát tak sice vybere na daních méně, méně ale také vydá. Ušetří se tím i na byrokratickém aparátu, který sociální dávky vyplácí. 2) Vyšší odečitatelná položka na člověka nahrazuje i ostatní zrušené odečitatelné položky. To zvýší daňovou spravedlnost – dva lidé se stejným příjmem budou platit stejné daně. Tak tomu dnes není. Dnes může jeden poplatník přispívat na jezdecký klub, kde jezdí členové jeho rodiny a sníží si o to daň. Druhý poplatník, který musí stejnou částku místo na jezdecký klub vydat na drahé léčení nemocných členů rodiny si o to daň snížit nemůže a platí vyšší daně. Eliminací zvýhodnění některých výdajů se zvýší i hospodářský růst. Různými odečitatelnými položkami stát zvýhodňuje některé výdaje před jinými. Lze předpokládat, že kdyby neexistovala kupř. možnost odečíst od základu daně příspěvek na odborovou organizaci, lidé by více dávali peníze na něco užitečnějšího.

Dalším faktorem je sazba daně. Dnes neplatí všichni daň z příjmu ve výši 15 %, jako člověk v našem výše uvedeném příkladu. Pro náš příklad, kde daně tvořily 72,5 procenta hrubé mzdy jsme si vybrali člověka s relativně nízkým zdaněním. Na vyšší příjmy stát uplatňuje sazbu daně z příjmu ve výši 20, 25 nebo dokonce 32 %, nepočítaje v to sociální a zdravotní pojištění a spotřební daně. Na každou jednu vydělanou korunu čistého příjmu v nejvyšším daňovém pásmu tak dostane stát 1,50 koruny daní. Takto vysoké zdaní vyšších příjmů obrovsky podvazuje hospodářský růst. Stát bere peníze těm, kteří jsou nejproduktivnější. Ti buď unikají ze zdanění pomocí různých triků, odcházejí do zahraničí, nebo na dodatečnou práci rezignují. Zdaňování všech příjmů stejnou sazbou – 15 % – pomůže zvýšit hospodářský růst, a vyšší růst nakonec pomůže všem i těm s nejnižšími příjmy.

Dvě sazby u DPH jsou zdánlivě sociální, když máme nižší sazbu na potraviny v supermarketu. Ale je třeba vidět i odvrácenou stránku dvou sazeb. Pro lidi s nízkými příjmy se stává tzv. luxusní zboží ještě více nedostupné. Vyšší sazba na ledničky, boty, myčky a mobilní telefony znamená, že spousta lidí s nízkými příjmy si je nebude moci dovolit. Dvě sazby vlastně vytváření past chudoby. Chudým se tím sice nepřímo dotují potraviny, ale současně je udržují v chudobě trvale.

Třetí důležitou složkou rovné daně je rovná daň firem. Dnes platí sazbu 26 % ze zisku většina firem a asi 150 firem, které mají investiční pobídky, platí 0 %. To je zjevně nespravedlivé. Aby 150 státem vybraných gigantů mělo úlevu, musí o to vyšší sazbu mít tisíce ostatních. Proč to stát dělá? Údajně, aby podpořil investice. To je ale zjevně nesmyslné. Stát sice podpoří investice těch, kterým daně odpustí, ale sníží možnost investic těm, kterým bere ze zisku 26 %. Neutrální rovná daň 15 % pro všechny firmy by znamenala, že by všichni měli rovné podmínky. Nebyla by to ruka zákonodárce či úředníka, která by rozhodovala o tom, který podnikatel se bude těšit výhodě. Rovné podmínky na trhu by zajistily, že o úspěchu firmy by rozhodoval spotřebitel a schopnost firem vyrábět efektivně. Rovná sazba pro všechny by vytlačila z trhu ty, kteří přežívají jen díky výhodě, a uvolnila by místo těm, kdo jsou skutečně efektivní. To by zvýšilo celkový hospodářský růst.

Rovná daň, která je k daňovým poplatníkům neutrální, zvyšuje hospodářský růst tím, že neodrazuje od dodatečné práce, že poplatníky do země láká, místo aby je vyháněla, že snižuje motivaci k daňovým únikům a tím, že nesměruje poplatníky k útratám podle toho, co je výhodné kvůli daním, ale nechá lidi utrácet podle toho, co je přirozeně výhodné. Tolik teorie. Co říká praxe?

Stále více zemí regionu střední a východní Evropy zavádí rovnou daň. Vyšší růst v zemích s rovnou daní totiž prokazuje i praxe. V tabulce č. 2 vidíme roční růst HDP v zemích s rovnou daní v šedých políčkách a roční růst HDP v zemích se složitým daňovým systémem s mnoha výjimkami a mnoha různými sazbami v bílých políčkách. Porovnáním zjišťujeme, že v zemích s rovnou daní je tempo růstu HDP v průměru asi o 3% vyšší než v zemích bez rovné daně.

Tabulka č. 2: Růst HDP v zemích s rovnou daní a v zemích bez rovné daně

Země s rovnou daní

Zdroj: Mezinárodní měnový fond

Tři procenta jsou hodně. Pokud by i v České republice zvýšilo zavedení rovné daně růst HDP o 3%, znamenalo by to v dnešních cenách 90 miliard rok co rok k dobru. To je částka, kvůli které stále více zemí zavádí rovnou daň. To je bonus, který umožní daně snížit, aniž by to bolelo, to je důvod, kvůli kterému se vyplatí jednodušší a neutrální zdanění obhajovat.

Umím si představit stát, který zdaňuje lidi málo, jako za časů Karla Havlíčka Borovského. Umím si představit stát s menším počtem úředníků a nižší mírou korupce a vyšší mírou svobody občanů nakládat s vlastním majetkem a s vlastním výdělkem. Umím si představit velké snížení daní i velké snížení výdajů. Takových nás ale není mnoho. Když už neumíme přemýšlet o snížení výdajů, můžeme udělat alespoň to minimální – daně zjednodušit a tím těžit z vyššího ekonomického růstu. Rovná daň je tím nejmenším, co můžeme udělat. Až budeme mít zavedenou rovnou daň a budeme chtít daně dále snížit, budeme muset vážně začít debatovat o snížení konkrétních výdajových programů.

[1] Karel Havlíček Borovský: Kdo platí největší daně? (Slovan 4.9.1850)

Lídr kandidátky SPD a Trikolory do Evropského parlamentu. Manžel, otec, učitel, ekonom