Trh se nejlépe ohlídá sám
Patří k nejhlasitějším kritikům investičních pobídek a všech možných dotací, přerozdělování považuje za legalizaci krádeže a snahy státu regulovat trh považuje za škodlivé. „Rozhodně si nemyslím, že je dobré, aby stát reguloval to obrovské množství věcí, které dnes reguluje,“ tvrdí. O daních přednáší také na VŠE. Za studentských let vedl pravicově orientovanou studentskou organizaci Mladí konzervativci, dnes stojí v čele Centra pro ekonomiku a politiku založeného Václavem Klausem, pro kterého zároveň pracuje jako externí poradce.
Daně jako legalizovaná krádež
V jednom ze svých článků jste přirovnal výběr daní a následné přerozdělování vybraných peněz ke státem legalizované krádeži. Z hlediska vaší argumentace mělo takové srovnání jasnou logiku, nebylo však přece jen až příliš tvrdé? Znamená to, že by podle vás bylo nejlepší zcela zrušit daně a tím i přerozdělování?
Vysvětlím, proč jsem použil tak tvrdý výraz jako je státem legalizovaná krádež. Představte si rodinu se šestiletým dítětem, které jde právě do školy. Rodiče potřebují tisíc korun na to, aby mu koupili základní školní potřeby. Mají několik možností, jak tyto peníze získat. Buď si je vydělají, nebo je někomu ukradnou a budou riskovat možné důsledky, když je při tom někdo chytí, anebo si najdou politickou stranu, která řekne, zdaníme všechny tak, abychom vybrali dost peněz na tisícovku pro každého školáka. Stát se tak ale ocitá v roli toho zloděje, který se pod pohrůžkou násilí dostává k tisícikoruně, již nevydělal. Navíc mnoho z těch lidí, kterým stát peníze sebere, z nich zase formou různých příspěvků dostanou od státu část zase zpátky. Vzniká tak začarovaný kruh přerozdělování, které se netýká jen přesunu části peněz z kapes bohatších do kapes chudších, ale všech, kdy stát z jedné kapsy bere a do druhé kapsy toho samého člověka zase dává. Představte si poměrně chudou rodinu se dvěma dospělými, kteří oba dohromady vydělají 10 000 korun hrubého měsíčně. Na sociálních dávkách od státu taková rodina dostane asi 5000 korun – zároveň ovšem na odvodech zhruba stejnou částku každý měsíc odvádí. Pro drtivou většinu lidí přitom tento proces, kdy jim stát z jedné kapsy peníze bere, aby jim je po nějakém procesu přerozdělení zase dával, není ani trochu výhodný.
Není ale určitá míra přerozdělování nutná, aby stát vůbec mohl fungovat a zajišťovat některé věci, které potřebujeme všichni – jako je výstavba silnic apod.? Protože když budou daně nulové a každý si pojede čistě na svůj účet, nemusí v podstatě stát vůbec existovat.
To, že stát nějaké peníze potřebuje na smysluplné věci je jasné. Mimochodem, nejsem si jist, jestli jsou to zrovna silnice – v mnoha zemních Evropy jsou dálnice soukromé a kdo na ně chce vjet, musí za vjezd majiteli zaplatit. To jen jako poznámka na okraj. Ale to, že stát nějaké peníze potřebuje, je jasné. Na ty základní věci, které má zajišťovat, by mu však mohly celkem dobře stačit peníze, které vybere na různých správních poplatcích, daně jako takové nepotřebuje. A dokazuje to i příklad států, které fungují velice dobře a daně jsou tam velmi nízké.
Správní poplatky jsou ale jen jinou formou, jak stát dostane potřebné peníze z kapes svých občanů.
Na rozdíl od daní jsou to ale peníze, které vydáváte za konkrétní službu. Nedochází tam tedy k přerozdělování, kdy někdo platí ve prospěch někoho jiného. Je také potřeba si uvědomit, že řadu služeb nezískáváme od státu, ale od soukromých poskytovatelů – k řadě věcí stát zkrátka vůbec nepotřebujeme. A kdyby si stát nedělal nárok na to, že nám sebere polovinu našich příjmů, aby za to pro nás něco zajišťoval, jako třeba financování vysokého školství, byly by příjmy nás všech dvojnásobné.
V případě vysokého školství by to ale znamenalo zavedení školného, což u nás řada lidí nerada slyší. Argumentuje se hlavně tím, že by se na vysokou školu nedostala řada lidí jen proto, že na to nemají na to dost peněz.
To ale funguje vždycky – někdo nemá na to, aby si koupil počítač nebo mobilní telefon, někdo ano. Ne všude to funguje jako u nás, v řadě zemí si lidé za vyšší vzdělání platí. Výhoda školného je ta, že si za vysokoškolské vzdělání platí jen ten, kdo z něj má potřebný užitek, nedoplácí mu na něj prostřednictvím svých daní lidé, kteří vysokou školu nikdy nestudovali. Nevidím důvod, proč by právě vzdělání, které by mělo být něčím, co si lze standardně na trhu koupit, mělo být z trhu vyjmuto a nabízeno státem. Už nyní je i u nás řada oblastí, kde si lidé za vzdělání platí, například jazykové kurzy. Navíc vzdělání není jen ono u nás přeceňované formální vzdělání, podobnou službu může splnit koupě počítače nebo dobré knihy. Vysoké školy nemají monopol na skutečné vzdělání, to leží někde jinde.
Státní regulace jako nástroj konkurenčního boje
Nicméně pro podnikání v řadě oborů – a je jich stále více – se stává podmínkou splnění určitých kvalifikačních předpokladů, například délkou praxe v oboru či dosažením určitého stupně formálního vzdělání. Je to podle vás dobře nebo špatně?
Někdy dochází ke skutečně absurdním situacím. Například pro podnikání v zemědělství je požadována trestní bezúhonnost a střední zemědělská škola. Proboha, co už jiného má dělat člověk, který vyšel z vězení nebo nedokončil ani základní školu a nikdo ho nezaměstná? Proč mu stát ještě hází klacky pod nohy a znemožňuje mu pěstovat brambory a prodávat je u silnice? Na druhé straně stále ještě existují poměrně svobodné obory podnikání, třeba již uvedený příklad jazykových kurzů nebo třeba tlumočnictví, kde stačí zaplatit státu tisícikorunu za živnostenské oprávnění a nikdo nekontroluje kvalifikaci k výuce jazyků či tlumočení. Zajišťuje to čistě trh a myslím, že velmi kvalifikovaně. Díky snadnému vstupu je v tomto odvětví velká konkurence, takže pokud se někdo hlásí na jazykový kurz, má z čeho vybírat. A ten, kdo nabízí nekvalitní služby se v tomto oboru dlouho neudrží. To je princip konkurence, která vyřazuje z trhu to, co lidé nechtějí a nechává na něm to, o co mají zájem. A tenhle jednoduchý, ale účinný princip by mohl fungovat i v mnoha dalších oborech, kde dnes stát zasahuje. Namísto toho se objevují snahy zavést i v dnes zatím neomezovaných oborech podnikání, jako je třeba tlumočnictví, kvalifikační předpoklady. Tyhle snahy nejsou iniciované státem, ale především těmi, kteří jsou na daném trhu již etablovaní a chtějí zamezit vstupu nové konkurence a udržet si své ceny. A prostřednictvím svých profesních organizací tlačí na stát.
Profesní komory a cechy se ale vždy zaštiťují snahou o ohlídání úrovně kvality daného odvětví a o její další zvyšování, o zvýšení důvěry v daném odvětví. Podle vás ale ve skutečnosti pouze brání konkurenci a konzervují současný stav?
Jednoznačně. Vždycky už před staletími, byly cechy iniciovaní těmi, kdo už byli na daném trhu etablovaní a snažili se ho regulovat tak, aby se na něm udrželi především oni sami. Tato snaha je přirozená, pokud ale bude úspěšná, bude to pro spotřebitele znamenat jen to, že výrobky budou dražší a bude méně inovací, protože trh bude zakonzervovaný, málo konkurenční. Tyto zájmové skupiny mají oproti ostatním daňovým poplatníkům velkou výhodu, že jejich členové jsou sešikovaní a dokážou proto lépe působit na zákonodárce.
Takže spíš než podléhat tlakům na vytváření dalších regulací by se měl stát snahám těchto organizací bránit?
Hlavně by neměl tyto regulace vzniklé na základě nátlaku zájmových skupin uzákoňovat. Nemám nic proti tomu, aby se jakýkoli cech snažil prosazovat své zájmy tím, že bude certifikovat své členy, kteří o to budou mít zájem a bude se snažit přesvědčit veřejnost, že výrobek označený takovým certifikátem garantuje určitou míru kvality. To může být určitě užitečné. Rozhodně by ale nemělo být bráněno vstupovat na trh těm, kteří se podobným certifikátem prokázat nemohou – ať je ponecháno na spotřebiteli, čemu dá přednost.
Antimonopolní politika jako cesta do pravěku
Existuje podle vás vůbec nějaká potřebná míra regulace tržních vztahů?
Myslím, že tržní princip je založený na dobrovolné směně. To znamená, že stát a jeho orgány jako jsou policie a soudy tu jsou od toho, aby zasáhly v případě, že je princip dobrovolnosti porušen. Když někdo něco ukradne, někoho napadne nebo podvede, je na státu, aby zasáhl. Rozhodně by se ale neměl snažit regulovat tu obrovskou spoustu věcí, které dnes reguluje.
Co třeba hlídat uchování konkurenčního prostředí? Jak se díváte na snahy omezovat zákonem a různými antimonopolními taženími vznik gigantů?
Podobná instituce, jako je antimonopolní úřad, je samozřejmě v rozporu s tou koncepcí ideálního státu, který my prosazujeme. Protože pokud se někdo „prohřešil“ jen tím, že je velký a dosáhl přitom oné velikosti poctivým způsobem – například tím, že něco skvělého vynalezl, jako třeba Microsoft, nikoho nepodvedl, prostě jen nabízí žádané zboží za cenu, kterou jsou ostatní ochotni zaplatit – tak nevidím žádný důvod pro to, aby stát zasahoval. Ve skutečnosti jsme totiž bohužel většinou svědky toho, že se instituce typu antimonopolního úřadu – a tyto instituce existují v řadě zemí – stávají z hlídačů konkurenčního prostředí nástrojem konkurenčního boje. Podnikatel, který nedokáže svého konkurenta porazit ve férové soutěži na trhu, se uchyluje k tomu, že si na něj stěžuje u státu, u úředníků tohoto úřadu. Na základě toho je pak iniciován antimonopolní spor, který je podle mě jen pokračováním konkurenčního boje vedeného už ale neférovým způsobem – se státním aparátem za zády.
Podobná tažení proti gigantům, ať je to Microsoft nebo hypermarket, většinou vyvolávají ti menší. Například malí obchodníci tvrdí, že nemohou cenově konkurovat hypermarketům. Podle vás mohou?
Ten obří hypermarket tu nevznikl jen tak, je tu proto, že někoho napadlo prodávat věci jiným způsobem a tento nový koncept uspěl, protože spotřebitelům vyhovoval. Stejně tak zůstaly na trhu některé malé obchody, pokud dokázaly nabídnout něco, co spotřebitelé chtěli. To je princip obchodu odnepaměti – že někdo přijde s novou myšlenkou, která spotřebitele zaujme natolik, že je odvede od stávajících konceptů, tak jako Baťa využil vynálezu pásové výroby k výrobě obuvi. I tehdy si mohli ševci stěžovat, že jim tu nějaký gigant bere práci. Ale princip trhu je to, že se neustále proměňuje. Kdyby od počátku, co existuje lidstvo existoval i stát se svou antimonopolní politikou, používali bychom pořád jen pazourky. Za rok zase lidé vymyslí něco nového a byla by hloupost snažit se tomu bránit, aby se uchovala stejná struktura pracovních míst, jaká je dnes. To, že někdo zkrachuje, neznamená, že přestane pracovat, prostě začne podnikat v jiném oboru, nakonec i onen hypermarket potřebuje celou řadu dodavatelů a vlastních zaměstnanců. Takže ta nová nosná myšlenka, která se na trhu prosadí, na jedné straně znamená, že některé pracovní příležitosti zaniknou, na druhé straně vytvoří nové.
Takže snaha omezovat nebo znemožňovat vznik gigantů se podobá rozbíjení strojů na počátku průmyslové revoluce?
Je to úplně stejný druh hnutí, který plyne z toho, že většina lidí a týká se to i podnikatelů, nemá ráda změnu. Mnoho lidí je pohodlných a rdi by udrželi své podnikání v zaběhlém rutinním fungování a snaží se uhájit své ztracené pozice za každou cenu. A protože lidé slyší spíše než na osobní zájmy na to, co se týká veřejného blaha, nebudou tito podnikatelé vytrubovat, že musí odložit nákup nového auta nebo že si nemohou najednou dovolit koupit drahou dovolenou, ale spíš začnou strašit, že je ohrožen komfort spotřebitelů, hrozí zvýšení nezaměstnanosti a podobně, což sice nebude pravda, ale veřejnost na tyto argumenty uslyší.
Investiční pobídky jako centrální plánování v moderním hávu
Kromě různých překážek, které stát klade soukromému podnikání, kritizujete také investiční pobídky. Co vám na nich nejvíc vadí?
Je třeba si uvědomit, že pokud někomu dáte dotaci nebo daňovou úlevu, někdo jiný ji zaplatí. Pokud stát dá jedné firmě daňové prázdniny, musí od těch ostatních, které musí platit plné daně, vybrat víc peněz. Takže pokud je dnes u nás daň z příjmu právnických osob 24 procent, znamená to, že tisíce firem musí platit státu čtvrtinu svých zisků, aby pár, zhruba 150 vyvolených tuto daň platit nemuselo a mohlo si veškerý zisk ponechat a investovat ho do další výroby, což ti ostatní nemohou. To je velmi neférová konkurence. Navíc ti, kdo platí daně, tak v podstatě ze svého živí své vlastní konkurenty. Nejlepší podle mě je, když panují na trhu rovné podmínky a možnost uspět má ten, kdo dokáže svůj zisk nejlépe investovat do dalšího rozvoje. Investiční pobídky znamenají, že tuto selekci neučiní trh, to znamená nezvítězí ten, kdo vyrobí nejlepší produkt s nejnižšími náklady a nejlépe ho prodá, ale ten, o kom si státní úředník myslí, že je perspektivní. Pokud si myslí, že perspektivní je výroba obrazovek a aut, budou investičními pobídkami podporovat firmy z těchto dvou oborů. Stejně jako si v 50. letech mysleli, že perspektivní je těžba uhlí a výroba oceli.
Takže jako se kdysi tlačilo na rozvoj těžkého průmyslu, tlačí se dnes na rozvoj automobilového průmyslu, jen jinými prostředky?
V zásadě je to pořád stejné, stále se objevují noví politici, kteří mají pocit, že teď už konečně objevili, co perspektivní je a co ne. Ta myšlenka je ale zcela absurdní. Politik se podívá, co je zrovna moderní a řekne si – to je třeba podporovat. Zdá se to na první pohled jasné – pojďme podporovat sofistikovanou výrobu, prostě to, co teď frčí. Ale stejně tak se v 50. letech jevila jako perspektivní podpora těžkého průmyslu. Kdyby se teď vláda rozhodla, že se u nás začne vyrábět 100 000 počítačů ročně, asi by to mohla pobídkami zařídit, ale na úkor všeho ostatního. Může sice dotlačit umělými pobídkami, daňovými úlevami a dotacemi ekonomiku k tomu, že se bude vyrábět podle jejích představ, ale vždycky je to na úkor všeho ostatního a pro ekonomiku jako celek je to vždycky špatně.
Takže investiční pobídky jsou podle vás vlastně obdoba centrálního plánování?
Czechinvest a systém udělování investičních pobídek je doslova centrální plánování ekonomiky, pouze zabalené do moderního marketingu. Stát si určí na základě svého plánu, co je dobré a nastaví podmínky tak, aby toho dosáhl. Takže můj argument proti investičním pobídkám je sice morální – že když to někdo má, proč to nemají i další – ale je také ekonomický – protože nevěřím v centrální plánování a věřím v to, že je lepší, aby investoval své peníze ten, kdo je vydělal a ne skrze stát někdo úplně jiný.
Investiční pobídky ale nejsou jediná forma zvýhodnění jedněch podnikatelů vůči druhým – i kdyby se zcela a bez náhrady zrušily, zůstanou tu peníze ze strukturálních fondů a další dotace na rozvoj malého a středního podnikání, kde všude platí, že výhodu má ten, kdo si pro takové peníze dokáže sáhnout. Nebo jsou hlavním zlem investiční pobídky?
Ne, samozřejmě že strukturální fondy, peníze na podporu malého a středního podnikání, různé zvýhodněné půjčky a podobně – to je stále stejný socialismus. A drtivá většina podnikatelů se, když slyší některý z těchto pojmů, jen usměje a řekne, že v životě takovou dotaci nedostali ani o ni nežádali.
Ale jsou i tací, kteří si naopak pochvalují, že tyto peníze existují. Že je sice pracné si pro ně sáhnout, ale vyplatí se to.
Ale princip je stále stejný – že stát aby mohl ty peníze rozdat vybraným, je musel nejprve všem sebrat. Pobídka nebo dotace pro někoho je vždycky přidušením pro ty ostatní. To je pro ekonomiku strašně škodlivé. Jediné štěstí evropských dotací je, že představují jen 1 procento HDP, které dáváme do Bruselu a zpětně se přerozděluje přes strukturální fondy. Kdyby to mělo být sto procent, tak jsme za chvíli na úrovni Severní Koreje, to by ekonomika nemohla fungovat.
Ale i ze strany podnikatelů není ani tak slyšet volání zrušte dotace ale spíš zjednodušte a zrychlete proces jejich přidělování, ať na ně můžeme lépe dosáhnout.
Myslím ale, že to říkají proto, že vidí, v jak šíleném systému žijeme. Kdyby dostali volbu, že pokud budou souhlasit se zrušením všech těchto podpor, budou mít přesně o tuto částku nižší daně, myslím, že naprostá většina by byla pro. Protože ti jednotlivci, kteří dosáhli na peníze ze strukturálních fondů, jsou vždycky ve výrazné menšině, většina celou tuhle legraci jen platí a v životě žádnou evropskou dotaci neviděli a neuvidí. Jen platí vysoké daně.
Ing. Petr Mach, Ph.D. se narodil roku 1975 v Praze. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou. Od roku 2000 na této škole přednáší o evropské měnové integraci a o problematice zdanění. Ještě během studií byl předsedou sdružení Mladí konzervativci, od roku 1997 je členem ODS. V Centru pro ekonomiku a politiku založeném Václavem Klausem působí od roku 1999, od roku 2003 na pozici výkonného ředitele. Je také externím poradcem prezidenta republiky pro ekonomiku. Své názory na ekonomiku publikoval v řadě článků pro Hospodářské noviny, Lidové noviny, Mladá fronta DNES, Profit, Bankovnictví, Politická ekonomie, The European Journal a další periodika. Od roku 1998 vydává liberálně orientovaný ekonomický měsíčník Laissez Faire. V roce 2003 vydal knihu Úskalí evropské integrace.
